Vítej

Srpen 2009

Chudáci kone :(

19. srpna 2009 v 17:31 Videjka

Chudáci kone :(... škoda
jich ..
Z prvu to vypadalo videjko plných fote s koníkama ale pak se vybarvilo..

Stop-tyraní Koníí !!

19. srpna 2009 v 17:23 Videjka
Vždyť koně jsou nádherní!!

Vánocee xD

19. srpna 2009 v 17:21 Videjka
Upa dobrá vánoční reklama :)

whiskas junior reklama CZ

19. srpna 2009 v 17:18 | :** |  Videjka

Boží reklamaaa♥♥

:=(. Proč ona?

16. srpna 2009 v 0:01 →Týrání dětí

M?áš silnou povahu?
Není to až tak drastický..
Ale smutný :=(..
Chudák..

Rychle se zapomíná...

15. srpna 2009 v 23:57 →Týrání dětí
.. NA to co bylo.. Na vše špatné a vzpomínky zustanou na dobré.. Ale těm co si peklo prožili tak jim vzpomínky zustanou NAVŽDY !

týrání děti :(

15. srpna 2009 v 23:45 →Týrání dětí




Je to děsný co lidi dokáží..
A někteří jen tak stojí a čekají co bude..

Smutný obličeje...
Ale někteří zapomínají že jsou :(

čičinky j-pícty

15. srpna 2009 v 17:04 →Kočky


kwasnyblog.blog.cz blog

Kliknio si :)

14. srpna 2009 v 23:50 | :) |  →Ankety
Kliiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiik

Jak funguje kůň - část 7.: Kostra končetin

14. srpna 2009 v 18:32 →Koně

Jak funguje kůň - část 7.: Kostra končetin

Budu se opakovat, když řeknu, že končetiny koně jsou specializované na přímočarý běh, a to by měli vědět i jezdci a trenéři, protože tato skutečnost s sebou nese ve výcviku koně výhody, ale také celou řadu zdravotních nepříjemností, pokud nebudou anatomii a fyziologii končetin koně respektovat. Proto chci tento díl opět věnovat nudné teorii a seznámit pozorné čtenáře s tím, jak vlastně končetiny koně vypadají, protože na základě této znalosti budou moct pochopit jejich funkci. Končetiny se skládají z řady na sebe navazujících kostí, které umožňují koni stát a pohybovat se. K trupu jsou připojené takzvaným pletencem - hrudní končetiny ramenním, jenž u koně není úplný (chybí klíční kost) (obr.1), pánevní končetiny pletencem pánevním. Potřeba koní pohybovat se co nejrychleji a energicky nejúsporněji po relativně tvrdém a rovném povrchu způsobila, že se během evoluce z končetiny uzpůsobené k uchopování předmětů stala končetina specializovaná na běh. Zakrněly všechny prsty kromě třetího, který se naopak výrazně vyvinul a jeho konec je chráněn kopytem, protože kůň se pohybuje pouze po něm. Zbytky druhého a čtvrtého prstu jsou pouze v podobě neúplných záprstních kostí, kterým se říká bodcové. Nejdříve se podívejme, v čem se hrudní a pánevní končetiny liší:
• obr. 1: Ramenní pletenec koně (nahoře) a člověka (dole). U koně visí hrudník pružně mezi plochými listy lopatek (červené šipky - pohyb hrudníku mezi lopatkami). U člověka je s ramenním pletencem spojen klíční kostí (žlutá), lopatky mohou klouzat po žebrech dozadu a dopředu (modré šipky) - člověk zapaží, upaží, předpaží, kůň tyto pohyby vykonávat nemůže.

• obr. 2: Kosti horní části hrudní končetiny: 1 - lopatka, 2 - pažní kost, 3 - vřetenní kost, 4 - zakrnělá loketní kost s výrazným okovcem, a - relativně pohyblivý ramenní kloub, b - loketní kloub v nataženém stavu ("uzamčený" u stojící končetiny), c - část karpálního kloubu.

1. Kostra hrudních končetin

Hrudní končetiny stojícího koně vypadají jako sloup. Přestože jsou na pohled slabší, jejich svaly menší, jsou schopné lépe snášet nárazy a nést hmotnost, než na pohled mohutnější končetiny pánevní. Je to díky struktuře jednotlivých kostí a jejich vzájemnému skloubení i systému šlach a svalů. Úkolem hrudních končetin koní je:
- podepírat tělo koně při pastvě, odpočinku - k tomu jim pomáhá jejich tvar sloupu a schopnost "zamknout" loketní a karpální kloub do nataženého stavu,
- snášet a tlumit nárazy při pohybu koně vpřed - k tomu jim pomáhá krom pružného zavěšení na hrudník i zaúhlení ramenního a loketního, stavba karpálního a zaúhlení spěnkového kloubu,
- podílet se na pohybu vpřed, kdy umožní těžkému trupu, aby se přes ně "převalil". Díky velké stranové stabilitě se na ně kůň ve svém přímém běhu může dobře spolehnout, je to známka dokonalé specializace končetiny na přímočarý běh.
Hrudní končetiny nejsou s hrudníkem spojené žádnou kostí, hrudní koš visí mezi oběma lopatkami pouze na svalech a povázkách. Proto jsou lopatky koně velké a ploché. Obecně svírají s vodorovnou rovinou úhel asi 45 - 50° (její osa by měla být rovnoběžná s osou spěnky). Přesná znalost polohy lopatky je důležitá pro správné nasedlání koně. Pokud bude sedlo příliš vepředu, bude rušit pohyb lopatek a tím omezovat pohyblivost celé hrudní končetiny, zadní okraj lopatek může také bolestivě narážet o přední hranu bočnice sedla.
Lopatka se spojuje s pažní kostí ramenním kloubem. Je to pohyblivý kulovitý kloub. Přesto ho v pohybech do stran, například při překrocích a při rotaci okolo podélné osy výrazně omezují silné svaly pletence ramenního - úkroky, prudké otočky či obraty nejsou přirozené pohyby koní.
Dolní konec silné pažní kosti se kloubí s kostmi předloketními v loketním kloubu. Tento kloub už je na rozdíl od ramenního uzpůsoben čistě jen k pohybu v jedné rovině - čili k ohnutí a natažení, je to válcovitý kloub. Pohyblivost do stran a rotační pohyby mu omezují silné postranní vazy i samotný tvar kloubu, kdy horní konec loketní kosti - loketní výběžek (okovec) - vězí zaklíněný mezi hřebeny kladky pažní kosti. Toto uspořádání také brání ohnutí loketního kloubu směrem dozadu, čili ho "zamyká" (asi v úhlu 120 - 150°) a tím stabilizuje celou končetinu při podpěru (viz kapitola o statickém oblouku). Loketní hrbol je také důležitým ramenem páky, na nějž se upínají silné svaly narovnávající celou hrudní končetinu a tedy posunující tělo koně dopředu. Je to zbytek ze zakrnělé loketní kosti. Předloktí je tedy u koně tvořeno pouze kostí vřetenní, i to je důsledek přeměny rotace schopné končetiny sloužící k uchopování v končetinu specializovanou na běh.
Dolní konec vřetenní kosti se kloubí s horní řadou malých zápěstních kostí. Dolní řada těchto kůstek je zase skloubená s horním koncem třetí záprstní kosti a hlavami obou bodcových kostí. Celý tento systém se dohromady jmenuje karpální (zápěstní) kloub, který se také pohybuje výlučně v jedné rovině - dokáže se jen natáhnout a ohnout, protože v jiných pohybech mu brání tvar kloubních ploch i silné postranní vazy. Karpus se také nemůže zalomit dozadu, což opět výrazně stabilizuje hrudní končetinu při podpírání těla. Protože se tento kloub skládá z mnoha malých kůstek, mezi nimiž je dost pružné chrupavčité tkáně, je důležitou součástí systému tlumícího nárazy.

2. Kostra pánevních končetin

Od prvního pohledu je pánevní končetina jiná než hrudní. Ve své horní části je opatřená mohutnými svaly a také její klouby mají jiné zaúhlení. V rámci pohybového aparátu má taky výrazně odlišné funkce:
- jejím hlavním úkolem je posouvat trup dopředu, aby byl přenos pohybového impulsu účinný, je pevně spojená s páteří, a to nepohyblivým křížokyčelním kloubem, navíc je i ona ve svých kloubech stabilizována, aby se hýbala téměř výhradně v přímém směru a minimálně do stran,
- i ona má vyvinutý statický systém, který umožní koni odpočívat ve stoje,
- relativně větší pohyblivost kyčelního kloubu umožňuje koni se v případech nouze bránit útočícím šelmám (byť omezeným) vykopáváním do stran.
• obr. 3: Kosti karpálního kloubu: 1 - vřetenní kost, 2 - karpální kůstky, 2b - přídatná karpální kost, která slouží jako rameno páky pro svaly ohýbající končetinu, 3 - třetí záprstní kost, 4 - bodcová kost, a - jediný výrazněji pohyblivý kloub karpu.

• obr. 4: Horní část pánevní končetiny s okolními kostmi: 1 - bederní obratle, 2 - křížová kost, 3 - ocasní obratle, 4 - pánev, 4a - kyčelní hrbol, 4b - křídlo kyčelní kosti, 4c - sedací hrbol, 5 - stehenní kost, 5a - velký chocholík, 5b - kladka stehenní kosti (mezi jejími hřebeny klouže čéška), 5c - vnější kondylus stehenní kosti (kloubí se s holenní kostí), 6 - čéška, 7 - holenní kost, 8 - lýtková kost.

Mezičlánkem mezi vlastní pánevní končetinou a páteří je pánev, což je kostěný věnec, kde každá jeho polovina je složená z kosti kyčelní, sedací a stydké. Kyčelní kost je charakteristická velkým a plochým křídlem, jehož konec lze snadno nahmatat jako kyčelní hrbol, a na něhož nasedá křídlo křížové kosti. Vzniká tak plochý a téměř nepohyblivýkřížokyčelní kloub, který zajišťuje spojení pánevní končetiny s páteří, umožňuje tak převádět vertikální pohyb končetiny v horizontální pohyb celého koně. Na tom se podílí i velmi silný široký vaz pánevní. Ploché pánevní kosti slouží jako základna pro upnutí mohutných svalů, které vyrábějí pohyb a jsou "motorem" koně.
Všechny tři kosti pánve se stýkají v kloubní jamce kyčelního kloubu, do níž nasedá kulovitá hlavice stehenní kosti. Přestože tvar kloubních ploch slibuje velkou pohyblivost, výrazné rotaci či úkrokům do strany koni brání silné svaly a vazy.
• obr. 5: Široký pánevní vaz (žlutý), podílející se na pevném spojení pánevních kostí s kostí křížovou.

• obr. 6: Hlezenní kloub koně: 1 - holenní kost, 2 - hlezenní kost se šikmým dvojitým závitem, 3 - patní kost s patním hrbolem, 4, 5, 6 - zanártní kosti, 7 - třetí záprstní kost, 8 - bodcová kost, a - jediný pohyblivý kloub hlezna.

Stehenní kost je nejsilnější ze všech kostí v těle. Nahoře z ní ční velký chocholík, ke kterému se upíná silný střední hýžďový sval a jako pákou pohybuje celou končetinou. Přední část dolního konce je opatřená kladkou se dvěma hřebeny, vnitřní hřeben je větší a směrem nahoru ční ve tvaru "háku". Zadní dolní část stehenní kosti je opatřená silnými kondyly, které se kloubí v kolenním kloubu s holenní a lýtkovou kostí. Protože konce obou těchto kostí jsou vypouklé, je mezi nimi "spojka" - menisky, což jsou polokulovité chrupavčité ploténky. Kolenní kloub je vystavován při pohybu koně velkým silám a je svým tvarem dost nestabilní, proto je zesílen pevnými postranními vazy a uvnitř kloubu je ještě jištěn zkříženými vazy. Díky tomu se může pouze ohnout a natáhnout. Velmi důležitou součástí kolenního kloubu je poměrně malá kost s názvem čéška. Klouže v brázdě mezi oběma hřebeny kladky stehenní kosti a přesměrovává tah čtyřhlavého stehenního svalu. Když se kolenní kloub ohýbá, jde čéška dolů, když se natahuje, jde nahoru. Podílí se na "uzamčení" kolenního kloubu v natažení, což je další důležitá součást statického aparátu koně.
Bérce koně se skládají z holenní a lýtkové kosti, lýtková je vyvinutá jen ve své horní části. Holenní kost končí dole dvěma brázdami, do nichž sedá svými dvěma hřebeny hlezenní kost.
To už jsme u nártního neboli hlezenního kloubu. Je - podobně jako kloub karpální - složený z více menších kůstek, které jsou uložené ve třech "patrech". Vzadu k nim naléhá patní kost s výrazným patním hrbolem, který slouží k upnutí důležitých šlach a k přesměrování stahu lýtkových svalů směrem dolů ke kopytu. Nejpohyblivější z dílčích hlezenních kloubů je kloub bércový, čili mezi dolním koncem holenní kosti a hlezenní kostí. Ostatní kloubní plochy jsou příliš ploché a neumožňují téměř žádný pohyb. Protože hlezenní kloub má tvar dvojitého šroubového závitu a navíc je opatřen silnými postranními vazy, umožňuje pouze ohnutí a natažení končetiny, úkroky stranou a rotace okolo podélné osy je téměř nemožná. Onen "závit" je zároveň trochu šikmý, takže se kůň nemůže při úplném ohnutí končetiny kopnout do břicha. Protože tento kloub je velmi namáhán, často podléhá zánětlivým a artrotickým změnám (špánek).
• obr. 7: Záprstní kosti koně (kosti "holeně"): 1 - třetí záprstní kost, 2 - bodcové kosti, a - kloubní plocha s hlezenním (karpálním kloubem), b - kloubní plocha se spěnkovým kloubem, s výrazným hřebenem uprostřed stabilizujícím kloub.

• obr. 8: Kosti prstu s viditelnými sedlovitými kloubními plochami stabilizující končetinu při došlápnutí a omezeným pohybem do stran umožňující vyrovnávat došlápnutí po nerovném terénu, pohled zepředu a zezadu: 1 - horní sezamské kosti, důležitá součást závěsného aparátu spěnky, 2 - spěnková kost, 3 - korunková kost, 4 - střelková kost (dolní sezamská kost), 5 - kopytní kost.

3. Záprstí a prst

Pod karpálním a hlezenním kloubem jsou kosti a klouby hrudní a pánevní končetiny koně až na několik drobností stejné. Třetí záprstní kost je vazem spojená s oběma bodcovými kostmi a je podkladem tzv. přední a zadní holeně koně. Přední záprstní kost je na průřezu kulatější a má silnější kompaktu, protože musí odolávat větším silám působícím zepředu kolmo na její podélnou osu. Její dolní konec tvoří s horním koncem spěnkové kosti kladkovýspěnkový kloub. Obě kosti svírají navzájem úhel asi 220°. Ze zadní strany přiléhají ke spěnkovému kloubu dvěsezamské kosti, které jsou součástí tzv. závěsného aparátu spěnky. Je to životně důležitý komplex kostí, šlach a vazů, který koni umožňuje "spát vestoje" a brání prošlápnutí spěnkového kloubu až na zem. I on patří do tzv. statického oblouku koně. Spěnková, korunková a kopytní kost tvoří prst, odpovídají vlastně prstním článkům člověka, jen jsou relativně větší, protože na nich spočívá celá hmotnost koně. Osa prstu hrudní končetiny svírá se zemí ostřejší úhel, než u pánevní končetiny. I to souvisí s funkcí hrudní končetiny jako "brzdy" a pánevní končetiny jako "pohonu". Korunkový a kopytní kloub mají sedlový tvar a jsou, stejně jako spěnkový kloub, po stranách opatřené velmi silnými vazy. Jsou málo pohyblivé do ohnutí a natažení, do stran je jejich pohyb minimální a slouží k vyrovnání pohybu při došlapování na nerovný povrch. Právě proto trpí tyto klouby na končetinách při práci, kdy je kůň nucen pohybovat se na malých kruzích, vykonávat prudké obraty či chodit po šikmějších plochách. Příkladem budiž rychlostní westernové disciplíny či předčasné nebo nadměrné lonžování koně. Tato práce je pak jednou z příčin tak časté artrózy dolních kloubů končetin, kterou známe pod pojmem "kroužek".

MVDr. Dominika Švehlová Zdroj-
http://www.ifauna.cz

Část 6.: Pravda a mýty o koňské páteři

14. srpna 2009 v 18:30 →Koně

Jak funguje kůň


Minule jsme se seznámili s tím, jak se může pohybovat páteř a jak to vypadá navenek. A tady je často kámen úrazu - člověk posuzuje pohyblivost páteře pouze podle vnějších příznaků, čili podle horní a dolní linie těla. A to klame. Takže s čím je třeba počítat a na co se dívat?
A tady je pár dalších omylů, které se týkají hřbetu koně, potažmo páteře.
• obr. 1: Malý test: Poznáte podle linie hřbetu prohnutí (= ztuhlý kůň) a vyklenutí (= uvolněný kůň) páteře? Odpověď na obr. 2.

Omyl č. 1: vyklenutá páteř koně vypadá jako "kočičí hřbet".
Tak to rády ukazují mnohé kresby v různých publikacích. Je třeba si znovu uvědomit, že především hrudní a bederní část páteře koně je hodně stabilní a rozdíly ve vyklenutí a prohnutí při pohybu zde jsou velmi málo zřetelné! (obr. 1, 2) Navíc je u koní v normální kondici páteř aspoň částečně maskována svaly či tukem. Takže nečekejte, že až budete koně lonžovat či na něm jezdit, vyklene vám hřbet do viditelného oblouku. V tom nepomohou ani žádné pomocné otěže, lonžovací postroje či kavalety. Nyní nemám na mysli extrémní situace, k nimž však při běžném výcviku koně nedochází. Extrémní vyklenutí hřbetu koně můžete vidět, když ho píchnete zespodu do hrudníku, přibližně v místě, kde končí hrudní kost, nebo při jiných "cirkusových kouscích" (obr. 3), či při močení. Extrémní prohnutí hřbetu (obr. 4) je zato vidět poměrně často i při ježdění, stačí neznalý jezdec či trenér …
• obr. 2: Přiložením obrysů koně na obr. 1a a 1b zjistíme případný rozdíl. Kůň na obr. 1a kluše na gogue, je " natažený", má prostornější kroky, ocas nese v prodloužení linie páteře, krk korektně vyklenutý od kohoutku, linie nosu před kolmicí. To vše jsou známky uvolněnosti a aktivity koně. Kůň na obr. 1b dostal dvojité vyvazovací otěže a než se na nich "srovnal", kluše ztuhle a svázaně. To poznáme podle kratších kroků, krku zkráceného (protože páteř se zkroutila do písmene "S" - což lze poznat mimo jiné i podle poklesu před kohoutkem), nos koně je lehce za kolmicí a zdá se, že kůň švihá ocasem. To vše jsou známky toho, že svaly horní linie koně jsou stažené, kůň není uvolněný a následkem toho mu chybí potřebná aktivita. Jenže: Přestože páteř koně je v oblasti hrudníku a beder pravděpodobně prohnutá, protože hřbetní svaly jsou stažené, na horní linii to není vidět! Kohoutek koně na obr. 1a je trochu výš, pravděpodobně proto, že kůň ještě nedošlápl levou hrudní končetinou na zem. Dojem prověšení hřbetu u koně na obr. 1b tak dává jen pozice krku. Proto nelze posuzovat koně pouze na základě fotografií, je třeba ho vidět skutečně v pohybu.

Omyl č. 2: kůň neumí vyklenout hřbet.
Pominu-li skutečnost, že dnes opravdu panují o práci hřbetu ve výcviku koně podivné názory (např. rollkur v některých vyšších drezurních kruzích), málokdo pozná skutečně korektně vyklenutou hrudní a bederní páteř. Ať se dívají jak chtějí, ať dělá kůň co dělá, jeho hřbet vypadá stále prověšeně. No jo, jenže ono páteř a hřbet jsou dvě rozdílné věci! Když oni se lidi většinou dívají na hřbet coby horní linii koně, která je tvořená
- hřebenem hřívy - ten je často tvarován horními krčními svaly či dokonce tukovým hřebenem, které opticky "klenou" krk,
- kohoutkem a sníženým místem pro sedlo za kohoutkem - to je dáno rozdílnou délkou trnových výběžků hrudní a bederní páteře, takže za kohoutkem je vždy prohlubeň, čili "místo pro sedlo",
- a bedry s navazující zádí - ta je zase tvarovaná více či méně masivními hýžďovými svaly, takže se od beder dozadu zvedá.
• obr. 3: Kůň předvádějící "poklonu" má extrémně vyklenutou celou páteř: podsazenou pánev, viditelně vyklenutou oblast beder, v místě hrudní páteře je vyklenutí neznatelné, neboť ho maskují vysoké trnové výběžky kohoutku, vyklenutý krk. Tato pozice je však skutečně velmi extrémní. (Foto poskytla Jana Lacková)

Mezi kohoutkem a křížem tak vždy bude horní linie koně prověšená - jenže vyklenutí páteře, především hřbetní a bederní, není dáno horní linií koně (čili trnovými výběžky obratlů), ale řadou tvořenou těly obratlů, které jednoduše nejdou vidět (obr. 5a, červená linie).
Jinými slovy - pro posouzení toho, zda má kůň vyklenutý hřbet nebo ne, musí mít člověk vycvičené oko a musí brát ohled i na celkový exteriér a výživný stav každého koně (samozřejmě kromě extrémních situací). Pokud koni ustřihnete na fotografii vyklenutý krk, bude najednou vypadat prohnutě téměř v jakékoli situaci.
• obr. 4: Jízda na prohnutém koni american saddlebred horse. Typické pro soutěže vícechodových amerických plemen. Převzato z www.ski-epic.com.

Omyl č. 3: pro vyklenutí hřbetu musí kůň chodit s hlavou co nejníže - čím níž tím lépe.
S tímto tvrzením se setkáme především při lonžování, kdy je snaha, aby se kůň pohyboval s nosem skoro u země (obr. 5b). Toto držení hlavy a krku však pro něho není prospěšné. Pohyb s hlavou příliš nízko neznamená, že se bude "klenout" hřbet ještě více, než když je hlava týlem na úrovni kohoutku (čili krk přibližně vodorovně). Dále toto držení krku a hlavy způsobí, že kůň ještě více přetěžuje předek. Obvykle je to spojeno s tím, že se nepohybuje s aktivní zádí, protože snížený krk mu příliš blokuje záď. Krk s hlavou dole je často spojen i s tím, že není aktivně nesen krčními a hřbetními svaly - je prostě jen tak pověšen a kůň se jednoduše "fláká".
Správné vytažení krku, která má zepředu podpořit vyklenutí hřbetu a zvednutí kohoutku, totiž není rovno sklonění hlavy k zemi. Naopak, je třeba, aby kůň držel krk co nejblíže horizontále, nos výrazně před kolmicí, zato krční páteř musí tvořit aktivně klenuté svaly (obr. 1a, 6b). Pouze tak má práce smysl, protože není přetěžován předek a záď může být dostatečně aktivní, aby napínala most páteře zezadu. Zároveň musí dobře pracovat břicho, aby drželo ve vyklenutí i hrudní část páteře. Něco jiného je, když si kůň při práci jen občas odkývne výrazně dolů na znamení, že jeho svaly nejsou zkrácené.
• obr. 5: Kůň klusající s různou polohou hlavy a krku.
a - Krk je nesen přibližně vodorovně. Je to výška, která je většinou pro "vyklenutí" hřbetu dostačující, pokud jde kůň aktivně od zádě až po týl. (Zde je kůň bohužel na gumovém chambonu, takže jeho linie nosu není před kolmicí, jak je potřeba.)
b - Kůň kluše s hlavou příliš nízko (pravděpodobně ve snaze najít polohu, jak se vyhnout tahu gumového chambonu). Kromě toho, že je výrazně tažený na předek, se tím však jeho vyklenutí hřbetu nijak nezlepšuje. Taková práce (pokud se nejedná jen o chvilkové odkývnutí dolů) je naopak kontraproduktivní právě z hlediska špatné rovnováhy koně a přetěžování hrudních končetin.

Omyl č. 4: "sbalená hlava" = vyklenutý hřbet.
Hrozný výraz vyjadřující to, že kůň má mít při pohledu z boku co nejkulatější krk a hlavu nést nosem dolů (ve skutečnosti dokonce dozadu). Vzhledem k tomu, že krk dokáže být velmi pohyblivý, nemusí mít vždy vliv na klenutí hrudní páteře, což bylo dobře patrné už na fotografiích v 5. části seriálu. Snaha jezdit koně "sbaleného" totiž často vede k tomu, že se krční páteř pokroutí do tvaru písmene "S", krk se zkrátí a "zaroluje", kohoutek je tlačen dolů a tím se prověšuje celá hřbetní a potažmo i bederní páteř. Snahou by mělo být vytažení krku do tvaru "C", což vytáhne kohoutek nahoru a pomůže držet koni vyklenutý hřbet i s jezdcem v sedle. U méně zkušených koní bude ono "C" delší a rovnější = vyklenutý krk vytažený dopředu-dolů, postupně s výcvikem a gymnastickou přípravou koně se bude "C" zakulacovat, krk vzpřimovat a tahat kohoutek výš (červené tečky na obr. 6), to je třeba kombinovat se stále výraznějším podsazováním zádě, která klene zezadu i bederní páteř a udržuje tak hřbet stabilní a odolný vůči tlaku shora a tahu zdola.
• obr. 6: Klusající kůň s vyklenutou páteří.
a - Jezdecké vyklenutí páteře a krku v klusu u koně na úrovni stupně Z. Na první pohled vidíme pouze líbivě zaoblený krk a kulatou záď, o vyklenutí hrudní a bederní páteře se můžeme z této fotky jen domnívat - protože kůň jde spokojeně, na přilnutí, přiměřeně vzpřímený, před kolmicí, aktivně od zádi a s pracujícím břichem, lze usoudit, že "vzal jezdce na hřbet" a páteř aktivně klene (vložený obrázek páteře a červená linie znázorňující, co vlastně má být vyklenuto).
b - Kůň v klusu přes kavalety, aktivní klenutí páteře s vytaženým krkem. Klenba mostu (= hrudní a bederní páteř) je tažená zepředu aktivně klenutým krkem a zezadu energickým pohybem pánevních končetin, podporovaná aktivním stahem břišních svalů způsobených mimo jiné i vyšším zvedáním končetin přes kavalety. I zde je ve skutečnosti vyklenutá pomyslná linie tvořená těly obratlů, nikoli horní linie koně. Červené tečky představují přibližně průběh krční páteře.

Omyl č. 5: hobby kůň nepotřebuje žádný výcvik, vždyť se s ním jezdí jen na pohodové vyjížďky …
Pokud na koně pravidelně sedá jezdec, dochází k nepřiměřenému zatěžování páteře, prohýbání klenutého mostu směrem dolů. Je třeba posílit jeho klenbu "tahem za lana" zepředu i zezadu (aktivní nesení vyklenutého krku podporující zvedání kohoutku a aktivní vyšlapování pánevními končetinami) a podpořit ho i zespodu (posílit břišní svaly). V případě koně coby živého tvora to znamená postupně systematickým výcvikem a vhodně volenými cviky gymnasticky procvičovat jeho tělo, aby získal novou nervosvalovou koordinaci a naučil se pohybovat v nové rovnováze s "jiným" používáním svých svalů. Čili - i hobby kůň má projít korektním základním drezurním výcvikem a později čas od času je třeba překontrolovat a upravit držení těla pod jezdcem. Pominu-li špatně trénované výkonné sportovní koně, jsou právě hobby koně častými pacienty trpícími na bolesti hřbetu. Je prostě třeba myslet na to, že každý kůň reaguje při obsedání na hmotnost jezdce tím, že se prohne, to je normální reakce, u některého koně výraznější, u jiného méně. Bohužel nestačí sednout si na koňský hřbet a jet … Kůň nepřijde "sám na to, jak nosit jezdce", musí se to naučit. Pokud jezdce nosí nenavyklý či řádně nepřipravený hřbet, budou se přetěžovat a poškozovat meziobratlové spoje (klouby, vazy, projevující se zánětem a bolestí, později sníženou pohyblivostí). Následkem toho může dojít až k poškození samotných obratlů ("kissing spines", spondylózy a kostnatění v místech meziobratlových kloubů či úponů vazů) a v neposlední řadě vzniknou problémy i se svaly, které se podílejí na stabilizaci páteře.

MVDr. Dominika Švehlová Zdroj-
http://www.ifauna.cz

Jak funguje kůň - část 5.

14. srpna 2009 v 18:26 →Koně

Jak funguje kůň - část 5.

Pohyblivost koňské páteře


• obr. 1: Natahování a ohýbání páteře koně při překonávání šířkové překážky (mimochodem pro koně velmi nepřirozený pohyb, což se často projevuje poškozením páteře v oblasti sedla, zvaným "kissing spines").
a - Kůň se odráží, pánevní končetiny má výrazně pod tělem, pánev podsazenou a vyklenutou bederní páteř. Zároveň zvedá kohoutek, takže klene i hrudní páteř (což už není tolik viditelné, protože to maskují trnové výběžky svojí různou délkou). Výrazně vyklenutý je i krk (nenechte se mýlit tukovým hřebenem!). Páteř koně je ve flexi = je vyklenutá po celé své délce.
b - Kůň odskočil příliš brzo a usilovně se natahuje, aby překonal oxer. Pánevní končetiny jsou vzadu, zvedají zadní konec pánve, takže bederní páteř je téměř maximálně prohnutá, s ní i páteř hrudní, pouze krk je ještě ohnutý a vůči kohoutku snížený. Extenze = prohnutí hrudní a bederní páteře.
c - Po doskoku jdou pánevní končetiny dopředu a začínají podsazovat pánev a klenout bederní páteř. Kůň stojí na hrudních končetinách, krk výrazně vysoko, čímž dochází k extenzi = prohnutí hrudní a krční páteře.
Pohyblivost koňské páteře je tématem nejedné diskuse o výcviku a předvádění jezdeckého koně. Vždyť to, jak je vyklenutá či prohnutá by mělo světu ukázat, zda se s koněm pracovalo a pracuje správně. To, že kůň vezme jezdce na hřbet, čili vlastně vyklene hřbet, se považuje za známku jeho správného výcviku a zdravého těla i ducha, svědčí to i o jezdeckých schopnostech člověka v jeho sedle. Jak je to ve skutečnosti?
Páteř koně je pohyblivá ve třech rovinách. Může se:
1. vyklenout nahoru (flexe) nebo prohnout dolů (extenze) (obr. 1),
2. ohnout doprava nebo doleva (laterální flexe) (obr. 2),
3. rotovat okolo podélné osy ve směru a proti směru hodinových ručiček (rotace) (obr. 3).

• obr. 2: Ohnutí páteře koně = lateroflexe podle obvodu kruhu.
a - Korektní drezurní ohnutí, které má být rovnoměrné po celé délce páteře.
b - Krk koně je více ohnutý, než zbytek páteře, kůň je zároveň více naklopený do obratu.
Kromě toho se jednotlivé obratle navzájem i trochu posunují, mluvíme o
4. vertikálním stříhání (obratel se pohybuje vzhledem k sousednímu obratli nahoru a dolů), které je spojeno s flexí a extenzí,
5. transverzálním stříhání (obratel se pohybuje vzhledem k sousednímu obratli doprava a doleva), které je spojeno s lateroflexí a rotací.
Při každém hlavním pohybu páteře dochází v určitých místech páteře ke stlačování a natahování meziobratlových tkání (ploténka, klouby, vazy).


• obr. 3: Rotace těla koně v klusu.
a - Pravá pánevní končetina (a levá hrudní) je zvednutá a pánev je nakloněná na pravou stranu, což vyvolá i rotaci páteře, břicho "uhýbá" doleva.
b - Opačná situace: zvedá se levá pánevní končetina, pánev s páteří rotují doleva a břicho se "vyboulí" na pravou stranu.

Ad 1: vyklenutí / prohnutí páteře
Začněme tím, že ideálem je, když má kůň během práce (nejen) pod jezdcem páteř vyklenutou v oblasti beder, hrudníku i krku (obr. 4). Jinými slovy, musí klenbu mostu udržovat "taháním za lana" z obou stran: zepředu (kde působí snížený a nebo vyklenutý krk tahem za šíjový vaz plus aktivně zapojí patřičné svaly) a zezadu (kde prostorné kroky pánevních končetin, vyvolané správnou prací hýžďových, stehenních a bederních svalů stáčí pánev šikmo dolů a tím nadzvedávají bedra). K tomu je třeba přičíst aktivní práci dostatečně silných břišních svalů, které tlačí vnitřnosti nahoru a tím páteř podporují zespoda.
V minulém díle jsme viděli, že páteř koně není schopná se vertikálně ohýbat po celé své délce stejně. Vyklenutí či prohnutí je proto nejviditelnější v oblasti krku, a taky nejvíce přihlížející lidi mate. Kůň totiž může velmi snadno udělat "falešný krk", ale zbytek páteře bude prohnutý (obr. 5). Snaha koně "sbalit" či mít "hlavu na kolmici" často vede právě k tomu, že jezdec rukama či pomocnými otěžemi zakulatí krk, často nadměrně, a na zbytek páteře, který je pro nošení jezdce důležitější, vůbec nehledí. Vyklenutí hřbetu ale není ani o tom, koně někam "nahnat zezadu". Kůň může utíkat, dělat dlouhé kroky, ale pokud nezapojí svaly celého těla a nezíská novou rovnováhu a lepší koordinaci, hřbet může mít stále prohnutý a nošení jezdce ho bude ničit (stačí se podívat na klusáky v plné rychlosti).
S tím úzce souvisí i posuzování koní na fotografiích: je nesmírně důležité, v jakém okamžiku je kůň zachycen, protože v klusu a cvalu se i během jednoho kroku velmi mění vertikální ohýbání páteře v závislosti na práci končetin. Kůň tak může vypadat krásně vyklenutý a za pár milisekund byste jezdce žalovali z toho, že má koně naprosto prohnutého (obr. 4).

• obr. 4: Kůň v různých fázích klusu.
a - Fáze vznosu, došlapuje levá hrudní a pravá pánevní. Kůň vypadá opticky kulatěji. Ve skutečnosti tomu tak je, protože vnitřnosti jdou setrvačností nahoru a pomáhají páteři se vyklenout.
b - Jen o chvilku později diagonální pár končetin podepírá tělo, vnitřnosti setrvačností klesají dolů a táhnou s sebou páteř. V tento moment kůň většinou vypadá, jako by "chodil pod jezdcem prohnutý".

Ad 2: Ohnutí do strany
Jezdec při projíždění oblouku, rohu či kruhu často hledí na to, co má před sebou - krk koně. Jenže ohnutí krku zdaleka neznamená, že je ohnutý celý kůň, není těžké "zalomit" krk před kohoutkem. I mnozí hobby jezdci vědí, že krk koně má být ohnutý pouze tolik, jak je ohnutý zbytek těla koně. Ať už proto, že kůň ohnutý pouze v krku může snadno "vyvézt jezdce po pleci", nebo proto, že takto zalomený kůň přetěžuje vnější hrudní končetinu, což se časem může projevit na jeho zdraví.
Existují názory, že kůň se v oblasti trupu neohýbá, nebo že se sice trochu ohne podle toho, jak jdou jeho končetiny dopředu a dozadu, ale trvale ohnutý podle obvodu kruhu být nemůže. Ani to není pravda. Jeho hrudní a bederní obratle se sice navzájem dokážou "ohnout" o několik málo stupňů, pokud však každý tento pohyb sečteme, vyjde nám docela zajímavý výsledek (obr. 6). Problém je někde jinde, pro koně není přirozené udržovat konstantní ohnutí hrudní a bederní páteře podle kruhu či oblouku. Musí se to naučit. Musí se naučit zapojit do práce krátké svaly, které jsou přisedlé přímo na páteři (a tedy navenek nejdou vidět) a které pohybují jednotlivými obratli navzájem. Kůň musí projít systematickou gymnastikou (jako tanečník, pokud má jeho tanec vypadat ladně), aby uměl držet těmito svaly páteř patřičně ohnutou (jednou víc, jednou míň - podle poloměru kruhu či oblouku), a přitom se musí pomoci jiných svalů pohybovat v patřičném tempu a chodu a ještě být u toho uvolněný a energický. O co jednodušší je pro něho držet trup rovný jak tyč a ohnout pouze krk. A u toho se často ještě naklopit jako na ploché dráze. Bohužel, tímto dochází často k poškození končetin, protože kůň není stvořen k tomu, aby kličkoval, pohyboval se po kruzích, uskakoval a ještě u toho měl náklad na hřbetě. Rozumným řešením je proto koně přijezdit tak, aby byl schopen jít stále kolmo k zemi a tedy se v oblouku přiměřeně ohnout, a přitom samozřejmě udržovat rozumnou rychlost.

• obr. 5: Kůň barokního typu v pasáži. Vyklenutý je krk, podpořený přirozeným tukovým hřebenem a udržovaný jezdeckými pomůckami, zatímco zbytek páteře (hrudní a bederní) je prohnutý dolů, protože diagonální pár končetin je ve fázi podpěru a navíc je pánevní končetina poměrně hodně za zádí. Páteř se tak mění z klenutého mostu v most visutý.
Ad 3: Rotace páteře
Při rotaci je třeba myslet především na oblast beder, a to ze zdravotního hlediska. Každý krok pánevní končetinou je totiž provázen rotací pánve, která se částečně přenese na bederní páteř. Pokud bychom koně nutili takto rotovat nepřiměřeně (chůze po vrstevnici s jednou končetinou došlapující výš do svahu, klus do prudšího svahu apod.), zdravotně to odnese oblast kříže a beder.
(pokračování příště)

• obr. 6: Podle výzkumů dr. H. Clayton a kol. se sice sousední hrudní a bederní obratle ohnou jen o pár stupňů, výsledný součet těchto pohybů je však dostatečný k tomu, aby se kůň mohl ohýbat po celém těle podle obvodu kruhu (pokud tento není příliš malý).
MVDr. Dominika Švehlová

Jak funguje kůň - část 4

14. srpna 2009 v 18:25 →Koně

Jak funguje kůň - část 4

Páteř - osa těla

Dnešní díl bych ráda věnovala základním informacím o páteři. Je to osa těla, propůjčující koni pevnost i jistou dávku pružnosti. Protože plní hned několik různých funkcí najednou, je její uspořádání i stavba velmi důmyslná. A abychom jezdili a trénovali koně tak, že i za dvacet let od obsednutí bude mít zdravý hřbet, je třeba pochopit, jak vlastně tato část jeho těla funguje.

• obr. 1: Šíjový vaz. 1 - provazec šíjového vazu, 2 - nad trny obratlů pokračuje jako nadtrnový vaz, 3 - deska šíjového vazu, 4 - tihové váčky (podle König, Liebich: Anatomie domácích savců).

• obr. 2: Vazy spojující obratle, podélný řez bederní páteří. 1 - nadtrnový vaz, 2 - mezitrnové vazy, 3 - žluté vazy, 4 - horní podélný vaz, 5 - dolní podélný vaz, 6 - trnové výběžky, 7 - rozříznuté oblouky obratlů, 8 - páteřní kanál (mícha není znázorněná), 9 - rozříznutá těla obratlů, 10 - meziobratlové ploténky (podle König, Liebich: Anatomie domácích savců).
Páteř koní, stejně jako jiných obratlovců, je složená z řady navzájem skloubených obratlů. Jedná se o poměrně členité kosti, které mají tzv. tělo, nad ním se klene oblouk, který obklopuje centrální otvor. Nahoře a po stranách obratle jsou různé výběžky: nahoru ční trnové výběžky, do stran příčné, na ně se upínají krční a hřbetní svaly. Dopředu a dozadu vyčnívají kloubní výběžky, které spojují sousední obratle tzv. malými meziobratlovými klouby. Klouby jsou i mezi jednotlivými těly obratlů, jejich součástí jsou pružné meziobratlové ploténky. Všechny tyto klouby mají u koní omezený rozsah pohybu, proto je koňská páteř, na rozdíl například od kočičí nebo i lidské, výrazně méně pohyblivá.
Stabilitu a odolnost vůči zátěži jí poskytují četné silné vazy, které drží obratle pohromadě (obr.1,2). V první řadě je tošíjový vaz, skládající se ze široké a pevné desky, která odstupuje od trnových výběžků krčních obratlů a upíná se na trny prvních dvou hrudních obratlů, a dále z provazce, který odstupuje na týlní kosti lebky, upíná se na vrcholek trnu druhého hrudního obratle a pokračuje dále po trnech všech dalších obratlů až ke křížové kosti. Další dva velmi pevné a dlouhé vazy jdou po spodní straně obratlů a po dně páteřního kanálu. Krátké a velmi silné mezitrnové vazy vyplňují prostor vždy mezi dvěma sousedními trnovými výběžky a drží je pevně v řadě za sebou. Horní části obratlových oblouků spojují další krátké vazy, kterým se říká žluté. Kromě toho jsou krátkými, ale pevnými vazy jištěné všechny malé meziobratlové klouby. O úloze šíjového vazu a efektu snížení hlavy a krku koně na páteř si řekneme více v kapitole o statickém oblouku. Všechny tyto vazy brání nadměrnému prohnutí páteře nahoru nebo dolů, takže u koně se nesetkáte s výhřezem meziobratlové ploténky nebo s "vyskočením" obratle.

Každá část páteře plní jinou funkci, proto mají obratle jiný tvar (obr.3,4) a jsou navzájem různě pohyblivé (obr.5).

1. Krční páteř: krčních obratlů je 7. První obratel, nosič (atlas) se kloubí přímo s lebkou a nemá tělo, pouze oblouk s otvorem uprostřed a širokými křídly, na které se upínají důležité svaly pohybující hlavou do všech stran. Druhý obratel, čepovec (axis) je charakteristický výrazným hřebenem, který také slouží k upínání důležitých krčních svalů a šíjového vazu. Ostatní krční obratle mají malé výběžky, pouze dole je výrazný hřeben pro upínání svalů, mají tvar podobný válečkům, díky čemuž jsou navzájem dost pohyblivé. Ze všech stran poskytují dostatek plochy pro upínání četných krčních svalů.

• obr. 4: Kostra koně shora. Legenda viz obr. 1.

• obr. 3: Kostra koně z boku. 1 - sedm krčních obratlů, nahoře nevýrazný trnový výběžek, dole výrazný hřeben, 1a - nosič, zajišťující velmi pohyblivé spojení páteře s lebkou, 1b - čepovec s výrazným hřebenem nahoře a zubem kloubícím se s nosičem, 1c - v kroužku je vidět, jak do sebe krční obratle zapadají tzv. malými meziobratlovými klouby, 2 - osmnáct hrudních obratlů vyznačujících se v přední části, čili oblasti kohoutku, vysokými trnovými výběžky (2a) a hlavně klouby, jimiž se pohyblivě pojí se žebry, 2b - 16. hrudní obratel s kolmým trnovým výběžkem, 3 - šest bederních obratlů s plochými a dlouhými žeberními výběžky (3a), 4 - křížová kost, 5 - ocasní obratle.
Krční páteř má za úkol pohybovat hlavou do všech stran a umožnit koni vynikající přehled o okolí, což je důležité pro jeho přežití (obr. 6). Při pohybu zase krk svým pohybem udržuje jako balanční tyč rovnováhu celého koně a pomáhá mu běžet vpřed.
2. Hrudní páteř: skládá se z 18 hrudních obratlů. Pro hrudní obratle jsou charakteristické výrazné trnové výběžky, především v oblasti kohoutku, tedy u prvních 10 hrudních obratlů. Ty slouží jako dostatečně velká plocha pro odstup mohutných krčních svalů. Zároveň zajišťují dostatečnou stabilitu páteře v místě, kde se k hrudníku připojují hrudní končetiny nesoucí větší část hmotnosti těla koně. Díky ním je tato oblast velmi stabilní vůči silám působícím dolů a nahoru, které vznikají při pohybu koně. Hrudní obratle jsou dále charakteristické tím, že mají speciální výběžky a plochy, kde se kloubí se žebry. Jamky u předních obratlů jsou hlubší a pohyblivost těchto žeber je menší, než u obratlů v zadní části hrudní páteře.
Úkolem hrudní páteře a potažmo celého hrudníku je totiž v přední části být stabilní a poskytnout mohutným svalům krku a pletence ramenního pevnou základnu, v zadní části umožnit hladké roztahování plic při dýchání, ale přesto být schopen přesně přenášet síly vznikající v zádi koně a směřující dopředu k hrudním končetinám.

3. Bederní páteř: bederní obratle (kterých může být 5 - 7) mají při pohledu shora výrazně dlouhé a ploché žeberní výběžky, ty společně s trnovými výběžky (nakloněnými mírně dopředu) a výrazným hřebenem na dolní straně těla obratlů poskytují dostatečnou plochu pro odstup bederních a břišních svalů. Malé meziobratlové klouby jsou velmi pevné a neumožňují bederní páteři skoro žádný pohyb do strany, stejně tak omezené je i prohýbání dolů či nahoru.
Bederní páteř musí být velmi stabilní, protože má za úkol přenášet během pohybu koně síly vzniklé v zádi ("motor") směrem dopředu. Zároveň je to strop, z něhož visí těžká střeva. Tato část páteře je proto (společně se zadní částí hrudní páteře) velmi namáhána a bývá zdrojem bolestivých procesů, které se jen velmi těžko diagnostikují.

4. Křížová kost: křížové obratle se směrem dozadu výrazně zmenšují a jsou srostlé v křížovou kost. Ta tvoří pevný strop pánevní dutiny. Je spojená s pánví (konkrétně s kyčelní kostí) plochým, téměř nepohyblivým kloubem, sakroiliakálním, a velmi pevnými širokými vazy. Na druhé straně s posledním bederním obratlem je spojená velmi pohyblivým kloubem, lumbosakrálním. Díky tomu je umožněn pánvi poměrně široký rozsah pohybu vůči bederní páteři a zároveň vertikální pohyb pánve, spojený s pohybem pánevních končetin, se přesměruje dopředu.
Křížová kost je tak důležitou "převodovkou" pro přesměrování pohybu vznikajícího v zádi na páteř, kudy se může šířit přímo dopředu k hrudním končetinám.

5. Ocas: ocasní obratle jsou jako korálky. Jejich výběžky jsou minimální, upínají se na ně ocasní svaly a umožňují této části páteře výrazný pohyb do všech stran. Přestože se ocas nepodílí na vlastním pohybu koně, jeho nesení je známkou uvolnění či ztuhnutí ostatních částí páteře.

• obr. 5: Pohyblivost jednotlivých částí páteře podle H.Clayton, The Mysteries of the Back, Dresage Today, Feb. 1999. Graf ukazuje stupně rozsahu pohybu směrem nahoru mezi dvěma sousedními obratli. Nejpohyblivější je spojení nosiče a lebky, potom ostatní klouby mezi krčními obratli a lumbosakrální kloub. Pohyblivost hrudních a bederních obratlů je velmi malá, v oblasti kohoutku a beder jen pár stupňů, v místě pod jezdcem o trochu více.
Přestože jednotlivé části jsou tak odlišné, tvoří celá páteř nedělitelnou jednotku. Podívejme se ještě jednou na princip a funkci páteře koně jako celku:
1. V první řadě je to schránka pro míchu, jdoucí od lebky až po křížovou kost. Centrální otvory obklopené oblouky obratlů tvoří páteřní kanál, v němž se nachází mícha. Mezi jednotlivými obratli jsou otvory, kudy do těla vycházejí míšní nervy.
2. Dále je páteř, především její hrudní a bederní část, jako pevný klenutý most, či ještě lépe klenba, vepředu a vzadu podepřená končetinami, na níž visí trup se všemi těžkými vnitřnostmi. Klenutá je proto, aby ji ta tíha neprohnula časem dolů, což se nezřídka stává u starších, chovných nebo špatně ježděných koní! Trnové výběžky předních hrudních obratlů jsou výrazně skloněné dozadu, jejich sklon se postupně zmenšuje, 16. hrudní obratel má trn kolmý a směrem k bedrům se trny postupně sklánějí dopředu. To podporuje princip klenby. Stavba a uspořádání hrudních a bederních obratlů a jejich spojení dlouhými a krátkými vazy je důmyslný systém, jak udržet páteř vyklenutou a odolnou vůči silám působícím především shora dolů, aniž by to koně stálo energeticky náročnou svalovou práci, vazy, kosti a klouby jsou pasivní struktury. V této souvislosti mluvíme o tzv. statickém oblouku koně, o němž si řekneme později.
3. Pevné připojení křížové páteře s pánví a tedy i pánevními končetinami a pohyblivý kloub mezi křížovou kostí a bederní páteří zajišťuje vynikající přesměrování vertikální pohybové síly vyvinuté mohutnými stehenními a hýžďovými svaly horizontálně. Tato pohybová síla jde po páteři dopředu, protože obratle se navzájem pohybují, ale zároveň jsou schopné udržovat téměř stabilní tvar celé páteře a "neutíkají" do strany. Díky tomu je kůň schopen poměrně "lehce" utíkat velkou rychlostí přímo vpřed. Páteř zde hraje úlohu "luku", který je napínán "tětivou" (svaly). V této souvislosti zase mluvíme o dynamickém oblouku.

• obr. 6: Kůň je schopen otočit hlavu skoro o 180° dozadu. Nejvíce mu v tom pomůže pohyblivá krční páteř, výrazně méně hrudní páteř, zatímco bedra a samozřejmě pánev jsou rovné. Ocasní páteř je ještě pohyblivější než krční.
V příštím díle si řekneme něco o funkci páteře z hlediska ježdění a výcviku, o nesprávných názorech, které jsou mezi jezdci rozšířené, i o nemocech, které mohou páteř koně postihnout následkem špatného výcviku či ježdění.

MVDr. Dominika Švehlová Zdroj-
http://www.ifauna.cz

Jak funguje kůň - část 2.

14. srpna 2009 v 18:24 →Koně

Jak funguje kůň - část 2.

Pohybová soustava - kosti

V dnešním díle se začnu zabývat viditelnou podstatou koňského těla - a to bude pohybová soustava. Je poměrně složitá a dobře propracovaná a na její funkci a zdraví závisí využitelnost koně. Pohybové problémy obecně patří u koní k nejčastějším onemocněním. Protože kůň je využíván pro své atletické schopnosti, lze onemocnění pohybového aparátu považovat za "nemoci z povolání". Bohužel péče o tuto soustavu je mezi jezdci a trenéry, a dokonce i mezi veterináři, velmi podceňovaná a zanedbávaná, ať už z hlediska fyziologie a praktického provádění základního i pokročilého výcviku a tréninku, tak z hlediska diagnostiky problémů i jejich následné léčby a hlavně rehabilitace.
Pohybová soustava se skládá z několika různých typů tkání, z nichž každá má své specifické složení, strukturu a funkci. Jak už jsem psala v prvním díle, pohybová soustava má dvě základní úlohy:
1. Je to schránka pro všechny ostatní orgány, propůjčuje tělu koně tvar, udržuje tento tvar v gravitačním poli Země (jinak by se všechny orgány sesypaly na hromádku).
2. Stará se o pohyb, ať už jednotlivých částí těla vůči sobě, tak o přemístění celého těla z jednoho místa na místo jiné.
Tyto systémy jsou navzájem neoddělitelně spjaté, pasivní části by se bez aktivní svalové práce nemohly pohybovat, dokonce by ani nemohly udržovat tvar těla, protože by na sobě "nedržely". Pojmy pasivní a aktivní je třeba chápat následujícím způsobem: pasivní části pohybové soustavy vykonávají svoji funkci bez zvláštních energetických nároků (krom toho, že i jejich buňky jsou živé a potřebují ke svému životu, k neustálému vznikání a odbourávání energii). Zato svaly potřebují energii i ke své činnosti. Stejně jako auto musí spalovat benzín, aby se mohla jeho kola točit, tak musí svaly spalovat živiny, aby se mohly stahovat a uvolňovat a tím hýbat kostrou či "jen" držet kosti ve vzájemné poloze. Aby mohla celá pohybová soustava správně fungovat, potřebuje získávat z krve cenné živiny i jiné látky, musí být drénovaná mízním systémem, její práci, vývoj a přizpůsobování se momentálním podmínkám řídí systém nervový a hormonální.

Pohybová soustava se skládá z následujících systémů:
Kosti - tvrdé "trubky lešení".Pasivní část pohybového aparátu, představující "lešení", kterým lze pohybovat.
Chrupavky - pružící a tlumící součástí kostry.
Kostní spoje - drží dvě kosti navzájem spojené, některé umožňují i jejich vzájemnou změnu polohy (klouby).
Vazy - součástí kostních spojů, které zpevňují
svalyVlastní svalová bříška a šlachy coby úpony - udržují jednotlivé kosti v požadované vzájemné poloze a umožňují vzájemný pohyb kostí v kloubech.Aktivní část pohybového aparátu, pohybující kostrou.

Kosti a chrupavky

Funkce
- Kosti a chrupavky patří mezi podpůrné tkáně, "lešení", jsou oporou všem ostatním měkkým tkáním v těle, chrání orgány uložené v hrudníku, pánvi, lebce a páteři.
- Včervené kostní dřeni některých kostí navíc vznikají červené a některé bílé krvinky.
- V neposlední řadě jsou kosti důležitou součástí složitého systému hospodaření těla s minerálními látkami, především vápníkem a fosforem
- ave žluté kostní dřeni se zase nachází dobrý zdroj energie ve formě tuků.
Obecně lze říct, že chrupavka je předchůdce kosti. V děloze matky se vyvíjí nejdřív tzv. chrupavčitá kostra plodu, a její přestavbou a zabudováním vápníku a fosforu (=kostnatění) se z ní postupně podle přísných pravidel tvoří kostěná kostra. Přestože hříbě se rodí s již relativně pevnou kostrou, je její značná část stále ještě chrupavčitá. Jak po narození roste, stále více chrupavčitých částí kostry kostnatí, až mladý kůň dosáhne tzv. tělesné dospělosti, která se navenek projeví ukončením růstu do výšky a na rentgenech se zjistí podle "uzavření" růstových zón, čili dokončenou přeměnou chrupavek v kost (obr.1). Na "hotové" kosti však lze najít zbytky chrupavek - jsou to chrupavky kloubní, jejichž úkolem je svojí pružností tlumit při pohybu možné nárazy obou konců skloubených kostí, zároveň jejich hladký povrch minimalizuje tření při pohybu kloubu. Některé části kostry zůstávají chrupavčité dlouho do dospělosti, například dolní konce žeber, které umožňují pružné roztahování a stahování hrudníku při dýchání.
Ani hotová kost však nemá definitivní tvar. Neustále se přestavuje, čili některé její části se odbourávají a jiné znovu budují. Díky tomu se kosti mohou poměrně aktuálně přizpůsobit působení tlakových a tažných sil, pouze tak jim dobře odolají a nezlomí se či neohnou. Je známo, že nejen u koní způsobí přiměřený pohyb zesílení kostí a zvýší jejich odolnost a "nezlomivost" i v případě nečekané nehody (např. pád, šlápnutí do díry apod.).

Pro praxi!
I kosti lze a je třeba trénovat! Kůň stojící 23 hodin v boxe bude vždy podléhat většímu riziku zlomení kosti při nějakém "špatném" pohybu, než kůň žijící většinu dne na prostorné pastvině s členitým terénem. Kromě toho je vždy třeba myslet na to, že kost se přizpůsobuje nejčastěji působícím silám, kosti budoucího skokového koně proto nenatrénujete pouhým cvalem po rovině, stejně tak nenahradíte řádný trénink pro rychlé sportovní disciplíny několikahodinovým "běháním" po lese.
Pozor!
Kosti jsou pasivní tkáně, pomalu se přestavující, proto jejich trénink trvá měsíce! To, že čerstvě obsedlý kůň udýchá po pár týdnech tréninku cval do prudkého kopce, ještě neznamená, že mu při takové práci "neodejdou nohy". Plíce a svaly totiž natrénujete mnohem dříve než kosti, vazy a šlachy.
Jak tedy obecně kost vypadá?

Není to jen váleček něčeho tvrdého s vápníkem, dobře, ještě s nějakou dření uvnitř. Je to poměrně složitý orgán, jehož jednotlivé části mají různou strukturu i funkci (obr.2).
Většina kosti je tvořená tzv. kostní tkání. Jsou to speciální vlákna z organické hmoty vyztužená vápníkem a fosforem, která jsou velmi složitě navzájem poskládaná, aby odolávala působícím silám, a protkána třemi typy kostních buněk (osteoblasty tvořící kostní tkáň, osteocyty udržující vzniklou tkáň a osteoklasty požírající nepotřebnou kostní tkáň). Pokud jejich struktura vypadá jako houba, mluvíme o "spongióze". Takto trámcovitě uspořádaná kostní tkáň je měkčí a pružnější a vyplňuje obvykle konce dlouhých kostí a střed kostí plochých a krátkých. Dobře "odpruží" tlak působící v podélné ose kosti. V ní se nachází červená kostní dřeň, kde vznikají červené a některé bílé krvinky. Naopak plášťová část, "kompakta" je tvořená velmi pevně a trubicovitě organizovanými kostními vlákny (osteony), je hutnější, tvrdší a odolává dobře silám působícím ze stran. Celá kost je obalená poměrně silnou blánou zvanou okostice (periost), která je protkána citlivými nervy a krevními a mízními cévami. Okostice je schopná tvořit po celý život novou kostní tkáň (a tak se například hojí zlomeniny nebo vznikají tzv. "návní kosti"). V některých kostech je centrální dutina vyplněná na tuky bohatou žlutou kostní dření, která vzniká z červené kostní dřeně. Tato dutina je vystlána další blánou, endostem. Kosti jsou "provrtány" kanálky, v nichž se nacházejí krevní cévy spojující periost a endost, takže veškeré dutiny uvnitř kosti i dutinky mezi trámci jsou bohatě zásobené krví a tekutinami.

• obr. 1: Kostnatění a růst dlouhé kosti do šířky i délky. Chrupavka stále roste do délky a přitom dochází k jejímu kostnatění, to je rychlejší. Jakmile celá kost zkostnatí, uzavřou se růstové zóny a kost už dále neroste. 1 - chrupavčitý "model" kosti, 2 - okolo budoucí diafýzy se vytvoří kostní manžeta, 3 - okostice, 4 - primární osifikační centrum (prvotní místo, odkud dlouhá kost kostnatí "zevnitř"), 5 - krevní cévy vyživující nově vznikající kostní tkáň, 6 - sekundární osifikační centra (kostnatění epifýz dlouhé kosti "zevnitř"), 7 - primární osifikační centrum a kostní manžeta se časem spojí, vzniká pevná diafýza dlouhé kosti a uvnitř dřeňová dutina, 8 - kompakta, zkostnatělá diafýza, 9 - spongióza, zkostnatělé epifýzy, 10 - kloubní chrupavka, zbytek chrupavčitého modelu kosti po zkostnatění epifýz, 11 - růstová chrupavka, zbytek po zkostnatění epifýz, časem zaniká zcela.
Podle tvaru můžeme kosti rozdělit na:
1. Dlouhé kosti (např. kosti končetin), které mají dlouhé tělo (diafýza) tvořené silnou vrstvou kompakty a dřeňovou dutinou vyplněnou žlutou kostní dření, na koncích mají epifýzy vyplněné spongiózou. Epifýzy jsou od diafýz oddělené růstovými zónami, aktivními během růstu (obr.2).
2. Ploché kosti (lopatka, kyčelní kost, žebra…), které se skládají ze dvou desek kompakty, mezi nimiž je spongióza nebo vzduch.
3. Krátké kosti rozmanitého tvaru (např. obratle, hlezenní kosti apod.), kde je v kompaktním obalu uložená spongióza.

• obr. 2: Dlouhá kost. 1 - kloubní chrupavka, 2 - spongióza vyplněná červenou kostní dření, 3 - kompakta, 4 - endost, 5 - dřeňová dutina s cévami a 6 - žlutou kostní dření, 7 - periost, 8 - růstové zóny (již uzavřené).
V příštím díle si řekneme, jak jsou kosti navzájem spojené a konečně se dostaneme ke koním: vysvětlíme si, proč kostra koně vypadá tak, jak vypadá.

• obr. 3: Celodenní pohyb po pastvině podporuje zdraví koně ve sportovním tréninku.

MVDr. Dominika Švehlová

Jak funguje kůň - část 16.: Chody koně – cval

14. srpna 2009 v 18:23 →Koně
Dnes se podíváme na poněkud zvláštní (z našeho lidského hlediska) chod koně, který však je pro koně velmi důležitý, protože mu během celé jeho evoluce zajišťuje záchranu života.

Cval a končetiny

V anglicky mluvících zemích používají pro cval dva výrazy: canter a gallop. Canter (česky cval) je pomalejší, třídobý chod a gallop (česky lze přeložit jako dostihový cval nebo snad i trysk) je čtyřdobý chod ve velké rychlosti.
Ve třídobém cvalu (obr.1) je fáze podpěru diagonálního páru končetin (vedoucí=vnitřní pánevní a vlečná=vnější hrudní) synchronizována, tedy dopadnou na zem současně a lidské ucho slyší jen jeden úder. Nohosled pak je následující:
1. úder: vnější (vlečná) pánevní končetina (obr.1a).
2. úder: vnitřní (vedoucí) pánevní a současně vnější (vlečná) hrudní končetiny (obr.1c).
3. úder: vnitřní (vedoucí) hrudní končetina (obr.1e).
(4.) fáze vznosu, samozřejmě nelze slyšet žádný úder. (obr.1f).
Ve čtyřdobém trysku je nohosled rozložený, vnitřní (vedoucí) pánevní končetina došlápne dříve, než vnější (vlečná) končetina hrudní (obr.2):
1. úder: vnější (vlečná) pánevní končetina.
2. úder: vnitřní (vedoucí) pánevní končetina.
3. úder: vnější (vlečná) hrudní končetina.
4. úder: vnitřní (vedoucí) hrudní končetina.
(5.) fáze vznosu.


obr. 1a

obr. 1b

obr. 1c

obr. 1d

obr. 1e

obr. 1d

obr. 2

Vysvětleme si ještě pojmy vedoucí a vlečná končetina. Cval je asymetrický chod, pohyb pravých a levých končetin se nestřídá pravidelně jako v kroku a klusu, ale kůň dopadne na jednu končetinu (té se říká vlečná) a hned nato dopadne i na druhou končetinu (vedoucí) a tou se také posune dopředu. Je to podobné, jako když si děti poskakováním hrají na koníky. Nejlépe je to vidět na nohosledu trysku, kde jsou spřažené pohyby pánevních končetin (1. a 2. úder, obr.2 červené tečky) a následně hrudních končetin (3. a 4. úder, obr.2 modré tečky). Ve třídobém cvalu se pohyby obou dvojic překrývají a vedoucí pánevní a vlečná hrudní končetina dopadnou najednou (obr. 1c). Vlečné končetiny musí zachytit větší náraz při dopadu, zůstávají více v zakročení a jejich klouby, závěsný aparát spěnky i kopyto jsou více zatížené. Představují oporu těla a pracují i jako tlumiče. Vedoucí končetiny se vždy více natáhnou dopředu (například v levém cvalu jdou více dopředu obě levé končetiny než pravé), protože se více ohnou v kloubech, především v lokti (hrudní) a kyčli (pánevní). Jejich úkolem je totiž především sunout tělo dopředu.
Rozlišujeme proto pravý cval (vedoucí končetiny jsou pravé, laicky: došlápnou více dopředu) a levý cval (vedoucí končetiny jsou levé, došlápnou více dopředu). Koně ve volnosti preferují cval takový, kdy jsou vedoucí vnitřní končetiny, čili když cválají doprava, upřednostní pravý cval, kdy jsou více vepředu pravé končetiny.
Cval má díky asymetrii svého pohybového vzorce několik významných výhod:
- pánevní a hrudní končetiny pracují spřaženě, "ve dvojicích", čímž se znásobí síla jejich odrazu a kůň tak dokáže vyvinout velkou rychlost, však také cval slouží koním odnepaměti k úniku před nebezpečím.
- tím, že končetiny na jedné straně jsou ve cvalu vždy trochu "odlehčené", může kůň v případě potřeby vyhazovat a vykopávat (například po šelmě, která ho v běhu chce kousnout do nohou).
- cval je samozřejmě energeticky nejnáročnější chod - svaly musí pracovat velmi intenzivně a kůň se při něm nejrychleji unaví. Díky asymetrii cvalu však pracuje každá polovina těla trochu jinak, takže svaly na jedné polovině pracují více než na druhé. Když se kůň unaví, změní cval (čili bude cválat na druhou nohu) a dosud pracující svaly si mohou trochu odpočinout, zatímco ty, co relativně odpočívaly, nyní budou naplno pracovat.
Protože cval je asymetrický chod, změna směru je trochu problematičtější. Pokud kůň cválá například levým cvalem doleva a chce cválat doprava, buď bude pokračovat v takzvaném kontracvalu (čili zůstane v levém cvalu, což je ale náročné na rovnováhu), nebo přejde do klusu či kroku a nacválá opět na druhou nohu, nebo si tzv. "přeskočí" (letmý přeskok). I letmý přeskok může mít dvě podoby! Tzv. "nedrezurní" přeskok, který můžeme vidět u dostihových a často i parkurových koní, začíná od hrudních končetin (nejdříve si přeskočí hrudní, pak pánevní končetiny), kdežto drezurní přeskok začíná vždy už ve fázi vznosu od pánevních končetin (kůň si tedy přeskočí všemi čtyřmi najednou).

Ve cvalu kůň obvykle zrychlí tím, že prodluží fázi vznosu - došlápne pánevními končetinami hlouběji pod tělo, odrazí se silněji a ve fázi vznosu "dál doletí". Tak například v nejpomalejším shromážděném cvalu (obr.3) se fáze vznosu nemusí vůbec objevit, v běžném pracovním cvalu trvá asi 5ms, v rychlejším středním cvalu (obr.4) 54ms a v prodlouženém cvalu (což ještě stále je třídobý cval a ne trysk!) 87ms.


obr. 3

obr. 4

Skok

Zvláštní formou cvalu je skok - obvykle skok přes nějakou překážku. Má několik zvláštností:
1. obě pánevní končetiny udělají velký krok dopředu pod tělo, dopadnou společně a společně se i při odskoku odrazí, díky čemuž vyprodukují ještě větší sílu odrazu, než ve cvalu,
2. pak probíhá vlastní skok, jakási "fáze letu", kdy je kůň vymrštěn sílou zádě nahoru a dopředu přes překážku,
3. poté dopadne na vnější=vlečnou hrudní končetinu a následně na
4. vnitřní=vedoucí hrudní končetinu.

obr. 5
Obr.5 ukazuje něco mezi cvalových krokem a skokem, kdy kůň, místo aby překlusal přes kavalety, se rozhodl přes ně skočit. Pánevní končetiny sice nejsou vedle sebe, přesto se odrážejí společně a tak mohou vyvinout větší sílu k vymrštění těla nahoru a dopředu, než by tomu bylo během normálního cvalu.
Pohyby trupu a krku ve cvalu
Ve cvalu se výrazně hýbe hlava a krk (a s nimi i celý předek) nahoru - dolů. To by si měl uvědomit každý jezdec (či lonžující) a koni tento pohyb umožnit. Když kůň ve cvalu přenáší váhu na hrudní končetiny, klesají dolů nejdříve krk a potom i přední část trupu. Během fáze podpěru vnitřní (vedoucí) hrudní končetiny a během fáze vznosu je krk nejvíce natažený (obr.6a) a s došlápnutím pánevních končetin se začíná i s přední částí trupu opět zvedat (obr.6b).
Ve cvalu jsou celkově nejvýraznější pohyby těla koně nahoru-dolů a dopředu-dozadu, což jezdci poskytuje pocit "houpání". Naopak pohyby do stran (vyklenutí boku koně neboli kroucení) jsou v tomto chodu minimální.
Velmi důležitou strukturou pro prostorný a měkký cval je křížo-bederní kloub, který umožňuje každý cvalový skok podsazení pánve a tím i hlubší došlápnutí pánevních končetin dopředu pod tělo (obr.6b). Přitom dochází k nejvýraznějšímu vyklenutí bederní páteře. Naopak ve chvíli, kdy kůň dopadá na hrudní končetiny a pánevní končetiny jsou zakročené, pánev se zvedá a bederní páteř prohýbá (obr.1c). Bolesti v oblasti pánve či bederní páteře se proto nejzřetelněji projevují právě ve cvalu, a to většinou drobením kroků, "poskakujícím cvalem" či klusovým nohosledem pánevních končetin. Toto vyklenutí a prohnutí hřbetu je ještě výraznější během skoku. Na rozdíl od klusu ho však vyvolává podsazování pánve a nikoli pohyb vnitřností nahoru a dolů, ty se ve cvalu pohybují spíš dopředu a dozadu.
Významnou vlastností cvalu je i spřažení dýchání a pohybu končetin. Každý cvalový skok se kůň jednou nadechne a jednou vydechne, takže ve cvalu dýchá tak rychle, jak rychle budou "kmitat" jeho končetiny. Prostorný cval je proto důležitý pro kvalitní hluboké dýchání.


obr. 6a

obr. 6b

Břišní a hřbetní svaly ve cvalu

Svaly, pohybující končetinami i trupem, nepracují během cvalového kroku na obou stranách stejně - to je právě známkou asymetrie tohoto chodu. Nejdelší hřbetní svaly na obou stranách páteře se stahují současně, a to pouze jednou během cvalového kroku. Více se stáhne vnitřní sval, který se tak podílí na došlápnutí vnitřní (vedoucí) pánevní končetiny více dopředu (pod tělo). (V klusu se tyto svaly stahují vždy dvakrát za jeden klusový krok, více se stáhne sval na té straně, která pánevní končetina právě vyšlapuje dopředu). Přímé svaly břišní se i zde starají o omezení pohybu vnitřností a tím brání prohnutí hřbetu. Zároveň se podílejí i na podsazení pánve a vyklenutí hřbetu. Kromě toho pracují i šikmé břišní svaly, které brání pohybu vnitřností do stran a starají se také o podélné ohnutí trupu.
Svaly tak stabilizují páteř ve cvalu opravdu dobře, především omezují pohyby do stran. Naopak pro cval platí nejpřesněji přirovnání k "tětivě a luku", luk (páteř) se tětivou (břišní svaly, podsazující se pánev a pánevní končetiny došlapující pod tělo) napne, aby se mohl opět narovnat a vystřelit (odraz do fáze vznosu).

Příště si řekneme o některých základních výcvikových principech koně.

text a foto: MVDr. Dominika Švehlová


Zápis SBéčáku :)

13. srpna 2009 v 18:36 →Sbéčka
Takže pokud bys chtěla být bséčátko tak mi napiiiš :)...
Budu ráda :) :)..
Moc po tobě toho nechci. Jenom aby jsme byly v kontaktu atd...
(chodit alspoň 3x v týdnu na blog)

Jak funguje kůň - část 3.

13. srpna 2009 v 18:17 →Koně

Jak funguje kůň - část 3.

Kostra - lešení tila

Ješti než zaeneme mluvit o kostoe koni jako celku, musím se zmínit o její velmi duležité eásti, o kloubech. Bez nich by kostra byla skuteeni pouhé nepohyblivé lešení. Avšak díky kloubum je tomu jinak a my mužeme koni využívat tak, jak jsme celá tisícletí zvyklí - jako "dopravní prostoedek" rychlejší než jsou naše vlastní nohy. Protože kostra koni - stejni jako další eásti a orgánové systémy jeho tila - je stvooená k rychlému poímému bihu.

Klouby

Kloub je pohyblivé spojení dvou nebo více kostí a zároveo je to pomirni složitá struktura složená z nikolik naprosto odlišných tkání, které mají velmi "aktivní život" (obr.1). Jedná se zde o systém, který spojuje dva nebo více koncu ruzných kostí (kloubní pouzdro, vazy), umožouje jejich hladký pohyb ureeným smirem a tlumí nárazy (kloubní chrupavky, kloubní dutina vyplniná kloubní tekutinou).

Pro praxi!


bihem akutního zánitu se obvykle kloubní tekutina zmnoží a je oidší. Bolestivi napíná kloubní pouzdro, což se navenek projevuje nálevkami nebo celkovým otokem kloubu a easto i kulháním. Hrozí nebezpeeí, že chrupavky budou špatni vyživovány a easem se mohou poškodit (poi dlouhotrvajících zánitech hrozí vznik artrózy). V tuto chvíli obvykle kladni pusobí kvalitní "kloubní doploky", které by však mil vždy na základi jejich složení doporueit vyšetoující veterináo. Nejjednodušší zánit kloubu je vlastni "pouze" zánit synoviální membrány. Jakmile zánit postihne vazivové kloubní pouzdro, ei dokonce chrupavku a kost, jedná se o závažnijší stav. Kloubní pouzdro má dvi vrstvy:
1. vnijší tuhou vazivovou, která vrustá do obou koncu kostí a propujeuje mu pevnost. Má málo cév, ale je citlivá na bolest. Pokud dojde k jejímu poškození, dlouho se hojí.
2. vnitoní tzv. synoviální membránu, která je husti protkána cévami a nervy a v místech kloubních výchlipek tvooí tzv. synoviální klky, v nichž se tvooí kloubní tekutina. Tato vrstva se podílí také na udržování správného složení této tekutiny.
Svitle žlutá vazká kloubní tekutina (synovie) slouží jednak jako "mazadlo" pro hladké toení kloubních chrupavek a jednak tyto chrupavky vyživuje. Obsahuje hodni složitých látek veetni ruzných enzymu, glykosaminoglykanu, proteoglykanu, elektrolytu, hyaluronové kyseliny apod., jejichž množství se bihem zánitu kloubu miní a tím narušuje i správnou výživu chrupavek.
• obr. 1: Schéma spinkového kloubu. 1abc - kosti (III. záprstní, spinková a sezamská), 2 - subchondrální kostní tkáo vyznaeující se vysokým obsahem vápníku a odolná proti nárazum a silám pusobícím v ose kloubu, 3 - kloubní chrupavka, hladká a poimioené pružná, pevni spojené s konci kostí, 4 - kloubní pouzdro, 4a - vazivová vnijší vrstva, která zpevouje kloub, 4b - synoviální membrána, která v kloubních výchlipkách (5) vytváoí synoviální klky (4c), duležité pro tvorbu kloubní tekutiny, vyploující celou kloubní dutinu.

Pro praxi!
pro zdraví, rust a odolnost chrupavky je nutný pohyb a poimioené stoídavé zatižování a odleheování každého kloubu (hlavni první dva roky života koni!). Poi zatížení kloubu se z chrupavky "vyždímá" výživná kloubní tekutina i se zplodinami látkového metabolismu, poi odleheení se zase do chrupavky nasaje nová s potoebnými živinami. Ideální je proto celodenní pohyb koni pastvinách, pravidelné zatižování a odleheování kloubu - to je nejlepší prevence kloubních potíží, ne drahé "kloubní preparáty"!
Nesmírni duležitou strukturou kloubu je kloubní chrupavka. Už minule jsme si oekli, že je to "zbytek" po zkostnatiní chrupaveitého vzoru kosti. Kloubní chrupavka, složená z chrupaveitých bunik, kolagenních vláken a mezibuniené hmoty, má nikolik speciálni uspooádaných vrstev, aby byla schopná doboe snášet nejen toení, ale i nárazy a tlumit je. Chrupavka neobsahuje nervová vlákna (takže její poraniní nebolí) ani krevní cévy. Vyživuje ji kloubní tekutina, která do chrupaveité tkáni prosakuje difuzí.

• obr. 2: Kostra koni. 1 - lebka, 2 - 7 kreních obratlu válcovitého tvaru s malými výbižky, což krení páteoi poskytuje znaenou pohyblivost, 3 - 18 hrudních obratlu s výraznými trnovými výbižky, 4 - 6 bederních obratlu s výraznými trnovými i poíenými výbižky, 5 - 5 koížových obratlu srostlých v koížovou kost, 6 - ocasní obratle tvaru váleeku tvooící velmi pohyblivou eást ocasní páteoe, 7 - hrudní kost jako spodina hrudního koše, 8 - 18 žeber poipojených k hrudním obratlum pohyblivými klouby, 9 - chrupaveité dolní eásti žeber, prvních 8 poipojených k hrudní kosti, dalších 10 spojených navzájem a tvooících tzv. žeberní oblouk, propujeující hrudnímu koši znaenou roztažitelnost a pružnost, 11 - lopatka poipojená svojí plochou pomoci svalu a povázek k hrudnímu koši, 12 - pažní kost, 13 - voetenní a v horní eásti i zbytek loketní kosti, 14 - záprstní (karpální) kustky, 15 - bodcové kosti, eili zbytek 2. a 4. záprstní kost, na hrudních i pánevních koneetinách, 16 - toetí záprstní kost, 17 - sezamské kustky, velmi dul
ežitá soueást závisného aparátu spinky, 18 - spinková kost, 19 - korunková kost, 20 - kopytní kost (stoelková kost není na obrázku vidit), 21 - kyeelní, sedací a stydká kost srostlé dohromady v pánev, chránící vnitonosti pánevní dutiny a podílející se na poenosu pohybu vyrobeného pánevními koneetinami, 22 - stehenní kost, 23 - eéška, duležitá kustka pro poesmirování síly odrazu i pro stabilizaci celé pánevní koneetiny, 24 - holenní kost nahooe se zbytkem lýtkové kosti, 25 - zánártní (hlezenní) kustky.
Pro praxi!
protože vnijší eást kloubního pouzdra a kloubní chrupavky nejsou protkány cévami, velmi špatni do nich pronikají živiny. To má dva následky: 1. jakékoli poraniní se velmi dlouho hojí, 2. trénink a posilování tichto struktur trvá velmi dlouho. Zatímco mladý kuo se "nasvalí" za pár týdnu až misícu, potrvá misíce i roky, než budou jeho klouby schopné snášet sílu, kterou jeho svaly vyprodukují! To platí napoíklad pro poedeasný skokový trénink, ale i pro delší, by? ne poíliš nároené vyjížiky na mladých koních.
Kloubní chrupavka sedí na konci kosti, který je velmi silni zvápenatilý (subchondrální kost). Je to jakási ploténka, která je velmi odolná vuei nárazum a silám pusobícím v ose kloubu, eímž chrání i celistvost chrupavky. Pokud dojde k porušení této eásti kosti, napoíklad poi vývojových poruchách (osteochondróza), brzy se zaene nieit i chrupavka a zaeíná nevratná zmina celého kloubu - artróza.
V kloubní dutini, v kloubním pouzdru nebo tisni vni kloubního pouzdra se nacházejí pevné a málo pružné "provazce" pojivové tkáni, které mají za úkol stabilizovat celý kloub ve smirech, do nichž se nemá ohýbat. Jsou to vazy. Dojde-li k jejich poškození nebo úplnému poerušení, vznikají velmi bolestivé zánity kloubu, nazývané easto jako zvrtnutí, vymknutí ei dokonce vykloubení. Hojí se velmi dlouho a easto vyžadují zpevniní dlahou ei jiným fixaením zaoízením.

Vlastní kostra koni

Jednotlivé kosti všech toí typu a ruzné typy kloubu (zmíníme se o nich dále) tvooí dohromady pohyblivé lešení kooského tila - kostru (obr.2). Podle její stavby a funkce ji lze rozdilit na
1. kostru trupu:
a. kostra hlavy (lebka),
b. kostra páteoe,
c. kostra hrudního koše.
2. kostra koneetin:
a. kostra hrudních koneetin,
b. kostra pánevních koneetin.
Podívejme se blíže na podstatné charakteristiky jednotlivých eástí kostry.
1a. Kostra hlavy
Lebka se skládá z plochých, easto dokonce dutých kostí (vedlejší nosní dutiny), které chrání mozek, zrakový, sluchový, rovnovážný orgán, vstupy dýchací a trávicí soustavy. Tyto kosti jsou navzájem nepohyblivi spojené kostními švy, pouze dolní eelist a jazylka jsou ke zbytku lebky poipojené pohyblivým kloubem.
1b. Kostra páteoe
O páteoi si podrobniji oekneme ve zvláštní kapitole, protože její funkce a potažmo zdraví je bezpodmíneeným poedpokladem pro schopnost jezdeckého koni nosit jezdce. Z celkového pohledu se jedná o oetizec jednotlivých kostí (obratlu) navzájem spojených ruzni pohyblivými klouby, který propojuje pánevní koneetiny s hrudními a ení dopoedu, kde na ní jako na periskopu vizí lebka. Dozadu zase ení pohyblivý ocas. Hlavní dva úkoly páteoe jsou:
1. drží pohromadi celé tilo, protože se jako most klene mezi poedním a zadními páry koneetin, visí na ní veškeré vnitonosti.
2. poi pohybu vpoed (lokomoci) poenáší sílu odrazu z pánevních koneetin smirem dopoedu ke koneetinám hrudním a tím koni umožoují rychlý bih poímo vpoed. Aby zdárni plnila oba své úkoly, je páteo koní obecni, na rozdíl napoíklad od koeek, hadu, veverek apod. velmi málo pohyblivá.
1c. Kostra hrudního koše
Na 18 hrudních obratlu se kloubem napojuje 18 žeber. Ta se klenou dolu a trochu dozadu. Jejich dolní polovina je chrupaveitá a prvních 8 žeber je spojeno s hrudní kostí, dalších 10 na sebe nasedá v tzv. žeberním oblouku. To vše propujeuje hrudnímu koši velkou pohyblivost a pružnost, která je duležitá poi dýchání. Hlavním úkolem hrudního koše je totiž chránit zranitelné vnitoní orgány hrudní dutiny (plíce, srdce) a poední eásti dutiny boišní (játra, slezina, žaludek), zároveo svojí pohyblivostí vyvolávat rozpínání a stlaeování plic, které je základem nádechu a výdechu. Díky tomu, že více než polovina žeber koni není dolním koncem pevni spojená s hrudní kostí, ale tvooí pružný chrupaveitý oblouk otevoený smirem dolu, je schopnost koni rozpínat a stlaeovat plíce ve srovnání s elovikem ei jinými domácími zvíoaty obrovská. Je to jeden ze znaku "atletických zvíoat", eili toho, že koni jsou poírodou stvooeni k rychlému bihu, který je jejich jediným nástrojem poežití.

• obr. 3: Rozdilení jednotlivých eástí tila koni a procentuální vyjádoení jejich hmotnosti. Žluté koleeko odpovídá umístiní tižišti koni.
Pro praxi!
už v nikolika knihách, které si oíkají odborné publikace, jsem se setkala v kapitole o ježdiní na koni s názorem, že koni bihem jezdeckého výcviku shromažiujeme proto, abychom šetoili jeho slabší poední nohy poed poetížením a proto více zatížili silnijší zadní nohy. Oekla bych, že se jedná o nepochopení principu. Poední nohy (hrudní koneetiny) jsou v této souvislosti silnijší, protože jsou uzpusobené k tomu, aby nesly u divoce žijícího koni vitší zatížení. Zadní nohy naopak nejsou schopné dlouhodobi odolávat vitšímu zatížení. Pokud si na koni sedne jezdec, sedí nad tižištim koni, je logické, že zatíží více poední nohy, než zadní. Ano, hrudní koneetiny v tuto chvíli budou skuteeni poetížené. Proto je toeba koni naueit nové rovnováze, "poesunout rovnováhu více dozadu", aby se pomir zatížení hrudních a pánevních koneetin znovu dostal na "poirozený" pomir asi 55 : 45. Eili hrudní koneetiny budou stále nést vitší zatížení, ale hmotnost jezdce se rozloží tak, aby hrudní koneetiny nesly opit stejné procento celkové hmotnosti jednotky kuo + jezdec, jako nesou u koni bez jezdce. Mluvíme o kampanní rovnováze, které se kuo musí naueit a v níž by se mil pohybovat pod jezdcem poi jakémkoli stylu ježdiní (to platí i pro rekreaeni využívaného koni!). Pokud budeme koni shromažiovat ješti více, poesouvat jeho rovnováhu ješti více na zái, skuteeni ponesou zadní nohy vitší hmotnost než poední. Budeme se blížit školní rovnováze, která je potoebná pro vykonávání ureitých prvku pod jezdcem (kromi drezurních cviku na vyšších stupních i poi poekonávání parkurových skoku, kdy je nutno odleheit poedek, aby kuo mohl skoeit - nepoirozený to pohyb!). Tuto rovnováhu je však toeba nacvieovat systematicky a kuo se v ní nemuže pohybovat poíliš dlouho, protože to poškozuje jeho pánevní koneetiny.
Poznámka:
na rozdíl od jiných lovených živoeišných druhu, které se poed predátory chrání kliekováním, únikem do dir, ei šplháním nebo skákáním, má kuo poed predátorem jedinou šanci: bižet poímo vpoed a vyvinout na co nejdelší dobu co nejvitší rychlost. Tomu není poizpusoben pouze hrudní koš a dýchání, ale i einnost srdce, složení svalu a stavba kostry, jak si o ní ješti oekneme. Koni obecni nejsou od poírody skokani ani tvorové kliekující v lese mezi stromy ei poekonávající strmé svahy. To vše po nich zaeal chtít až elovik. Koni jsou od poírody živoeichové žijící na relativních rovinách, kde vidí široko daleko kolem sebe a v poípadi nebezpeeí mohou plni rozvinout svoji rychlost a nemusí poekonávat žádné poekážky. Pro koni je poirozené bihat, ne skákat.
• obr. 4: Práce koneetin ve cvalu.
a - Poi "bihu" (cvalu) se pánevní koneetiny pokreí pod tilo a po došlápnutí kopyta na zem se silným narovnáním kloubu odrazí do cvalového skoku. Naopak hrudní koneetiny dopadají napnuté …
b - … a tak i zustanou, aby jako sloupy podepoely tilo letící dopoedu, které se vlastni poes ni "poeklopí". Pánevní koneetiny se mezitím opit kreí pod tilo, aby se poipravily k zachycení tila padajícího "na nos" a k dalšímu mocnému odrazu.

2ab. Kostra hrudních a pánevních koneetin
Hrudní koneetiny nesou u koní poirozeni vitší hmotnost (asi 55 - 65% podle exteriéru koni), protože poední eást tila koni je celkovi tižší, než zadní a tižišti celého tila koni se nachází blíže k hrudním koneetinám (obr.3). Pánevní koneetiny jsou "motorem pohybu". Je to logické - tilo koni lze poirovnat k stájníkovi vezoucímu hnuj na koleeku. Stájník držící rukojeti koleeek=pánevní koneetiny spojené pánví s páteoí=zdroj pohybu vpoed. Kolo koleeka=hrudní koneetiny=podepírání tižkého nákladu (=trupu) a umožniní poímoearého pohybu vpoed na hnojišti. Pánevní koneetiny jsou pomirni odleheené a proto mohou energicky hnát celého koni dopoedu a tím mu v rozsáhlých stepích zachránit život. Zato úkolem hrudních koneetin je podepírat koni poi pastvi, odpoeinku i pohybu, a smirovat pohyb poímo vpoed, tedy žádné kliekování, žádné úskoky.
Ono i celková stavba hrudních a pánevních koneetin a vzájemné zaúhlování jednotlivých kostí a pohyblivost kloubu odpovídá timto funkcím: hrudní koneetiny jsou spíše sloupy, které když se narovnají, doboe "brzdí" a podepírají (obr.4b), pánevní koneetiny se zase dokážou výrazni ohnout, aby vší silou dopadly na zem a prudce a energicky se narovnáním kloubu odrazily k prostornému cvalovému skoku vpoed (obr.4a).
• obr. 5: Zmina rovnováhy a rozložení zatížení hrudních a pánevních koneetin.
a - kuo kluše v poirozené rovnováze "na poedku", což mu v poípadi, že na nim nikdo nesedí, nevadí.
b - kuo kluše v rovnováze blízké kampanní, poesunul rovnováhu smirem dozadu, více zatížil pánevní koneetiny a odleheil poedek. Poipravuje se tak na nošení jezdce.

Máme tedy za sebou obecnou charakteristiku kostry koni a víme, proe je kuo poskládán tak, jak je. V následujících kapitolách se podíváme blíž na to, jak jednotlivé eásti pohybové soustavy fungují, jak navzájem spolupracují a jak na ni, pozitivni i negativni, pusobíme my, coby jezdci.

MVDr. Dominika Švehlová

Kůň a vše, co k němu patří

13. srpna 2009 v 18:15 →Koně

Kůň a vše, co k němu patří

Dnešním dílem bych ráda zahájila nový seriál, který se bude věnovat základům koňské anatomie a fyziologie. Pokusím se v něm vysvětlit, jak vlastně fungují jednotlivé části koně i jak je zařízeno, že toto zvíře dokáže přežít a sloužit člověku. Nemám v úmyslu se zabývat akademickými detaily, spíš se pokusím vysvětlit jezdcům, majitelům koní či "jen" nadšencům, co je vlastně kůň zač a jak se stavba a činnost jeho těla promítá do každodenní praxe. Doufám, že tento seriál přispěje nejen k rozšíření obzorů všech milovníků koní, ale především ke šťastnějšímu životu těchto čtyřnožců v odpovídajících životních podmínkách. Živý organismus je nesmírně složitý systém různých funkčně i strukturálně propojených orgánů, tkání a buněk. Dokáže to, co zatím nezvládá žádný stroj: vzniknout (obvykle) ze dvou buněk, růst a vyvíjet se, postarat se sám o sebe, přizpůsobovat se a existovat v měnících se podmínkách, množit se. Některé organismy jsou jednodušší, jiné složitější, výše uvedené vlastnosti jsou však společné všem. Jak je to vůbec možné? Co všechno musí být ukryto v živém těle, aby bylo živé? Přestože základní podstatu života ještě nikdo neobjevil ani nevysvětlil, víme dnes už mnoho o tom, jaké principy, mechanismy a struktury tento život udržují. A pochopit fungování živého těla, to nemyslím, že by bylo nějak složité. Možná si ještě vzpomínáte na hodiny biologie, kde jste se učili o základních principech "fungování" lidského těla. Kůň na tom nebude příliš jinak, přesto tu jsou rozdíly, které je třeba znát a mít na paměti, protože jejich přehlédnutí či ignorování (čili polidšťování koně) může být pro vašeho čtyřnohého přítele zdrojem strastí, nepohodlí, nemocí až utrpení. Nejdříve bych vás ráda seznámila s koněm jako celkem. Možná to pro většinu z vás nebude žádná novinka, přesto si myslím, že je vhodné zopakovat základní části koňského těla a jejich obecné úkoly i vzájemné "sestavení", než se budeme zabývat jednotlivými detaily. Tělo koně můžeme rozdělit na jednotlivé části buď podle topografie, čili podle toho, kde se nachází, nebo podle funkce, čili jaký úkol plní. Jednotlivé orgány, z nichž každý má svoji specifickou a víceméně nenahraditelnou funkci, se sdružují do orgánových systémů. Podívejme se, k čemu vlastně slouží:
Orgánový systémZákladní funkce
kožníJe to kůže, která má za úkol obalovat celé tělo a chránit všechny vnitřní orgány před vlivy vnějšího prostředí. Kromě toho v sobě obsahuje celou řadu receptorů, které "snímají" informace z prostředí a předávají je k vyhodnocení a dalšímu zpracování řídícím soustavám (nervová, hormonální). Kůže je výborně prokrvená a spolu s potními žlázami a chlupy (kožní deriváty) se podílí na termoregulaci a hospodaření s vodou a elektrolyty. Důležitým kožním derivátem, čili pozměněnou kůží, je kromě toho i kopyto, které slouží k ochraně dolní části končetin a umožňuje rychlý pohyb koně. Dalším kožním derivátem je mléčná žláza klisen, produkující mléko, první výživu narozených hříbat.
pohybovýKosti, chrupavky, vazy, šlachy - to je lešení, které drží tělo v určitém tvaru v gravitačním poli Země. Pokud k tomu přidáme klouby a svaly, umožní pohybová soustava pohyb celého těla z bodu A do bodu B a zároveň pohyb jednotlivých částí těla vůči sobě.
trávicíJeho úkolem je zajistit příjem "paliva" a stavebních látek čili potravy, jeho zpracování, rozložení a vstřebání do krve. Ono "palivo" je zdrojem životní energie každičké buňky v těle. Dále se podílí na vylučování látek z těla, které už nejsou potřebné nebo jsou dokonce škodlivé. Patří sem i játra, která jsou obrovskou továrnou na výrobu mnoha životně důležitých látek (vitamíny, srážecí faktory, enzymy apod.) ale i detoxikačním centrem v těle čistícím krev a ukládajícím zplodiny, které nelze z těla vyloučit (např. těžké kovy).
dýchacíDodává kyslík, bez něhož by tělo nemohlo spalovat živiny z potravy a vyrábět z nich životadárnou energii. Vylučuje oxid uhličitý a tím se podílí na regulaci pH v těle. Vylučováním vodních par se v menší míře podílí také na hospodaření s tekutinami a termoregulaci. Druhotnou funkcí je hlas.
oběhovýKrev proudí v cévách a do pohybu ji uvádí srdce. Roznáší po těle živiny, kyslík, hormony a jiné důležité látky, podílí se na hospodaření s tekutinami a elektrolyty, termoregulaci, udržování pH, imunitě. Odvádí zplodiny a odpadní látky na místa jejich zpracování či vyloučení.
vylučovacíLedviny filtrují a čistí krev a ve formě moči zbavují tělo nepotřebných až nebezpečných látek. Podílí se na hospodaření s tekutinami a elektrolyty.
pohlavníZajišťuje rozmnožování.
nervovýJe to jeden z řídících systémů organismu. Receptory (kam patří i smysly) vnímají podněty z vnějšího a vnitřního prostředí, tuto informaci pouští po nervových vláknech do center, mozku či míchy, která ji vyhodnotí a nařídí reakci. Tento pokyn putuje opět po nervových vláknech k výkonnému orgánu (obvykle svalu).
endokrinníJedná se o několik tzv. žláz s vnitřní sekrecí, což jsou tkáně rozmístěné po celém těle, které tvoří chemické látky (hormony), podílející se na řízení všech ostatních orgánů.
imunitníOpět jsou to jednotlivé tkáně a buňky, které se starají o rozpoznávání cizích a vlastních buněk, o boj proti škodlivým látkám či organismům, o odstraňování odumřelých buněk a cizích částeček. Podílejí se na takzvané obranyschopnosti organismu.
Topografické rozdělení těla koně:
Část tělaObecná funkce
1hlavaČást těla, která dobře ční do prostoru, proto je ideálním místem pro uložení smyslů: zraku, sluchu, čichu, chuti a částečně hmatu. Dále je to právě čnící a všude se cpoucí hlava, kde začíná dýchací a trávicí soustava, dobře do sebe nasaje vzduch a "vyšťourá" potravu. Zároveň je zde v kostěné schránce - lebce - uložený důležitý orgán podílející se na řízení všech životních funkcí: mozek.
2krkPodkladem krku je velmi pohyblivá krční páteř, která je "obalená" spoustou větších a menších svalů. Díky tomu je nejpohyblivější částí těla koně a může do všech stran "vystrčit" hlavu jako periskop. Svým způsobem v krku není nic moc navíc - kromě několika "hadiček" vedoucích z hlavy do trupu vzduch (průdušnice), potravu (jícen), krev (tepny krkavice a jugulární žíly) aj.
3trupCelý trup je nahoře vyztužený poměrně rigidní páteří, jinak je dutý a jsou v něm uložené všechny důležité a méně důležité orgány. U savců se dělí na tři části:
3ahrudník
(hrudní dutina)
Je to pevná schránka pro křehké plíce a srdce, tvořená hrudní páteří, žebry a hrudní kostí, díky svalům se může s nádechem a výdechem roztahovat a stahovat. Ve své zadní části je uzavřen největším dýchacím svalem: plochou bránicí.
3bbřicho
(dutina břišní)
Za bránicí už se nachází dutina břišní, jejíž stěny jsou měkké, tvořené pouze břišními svaly. Vyplňují ji orgány trávicí soustavy, čili žaludek a střeva, dále játra, slezina a ledviny. U březích klisen se zde v děloze vyvíjí hříbě.
3cpánev
(pánevní dutina)
Tato dutina je bezpečně chráněná kostmi pánevními a shora křížovou a nacházejí se v ní pohlavní orgány, kromě ledvin i orgány vylučovací a konec trávicí soustavy.
4hrudní končetinyTyto čtyři kostěné sloupy s klouby, obalené svaly či šlachami, jsou pohyblivě spojené s trupem a slouží k udržení těla v gravitačním poli Země i k jeho lokomoci (pohybu).
5pánevní končetiny
Pro lepší přehled a orientaci uvádím obrázek, kde jsou popsány hlavní viditelné útvary na těle koně. 1 - Okraj nozdry,
2 - dolní okraj tvrdého kostěného podkladu nosní dutiny,
3 - nosní kost,
4 - lícní hřeben,
5 - jařmový oblouk,
6 - čelistní kloub,
7 - příušní slinná žláza,
8 - okraj křídla nosiče,
9 - příčný výběžek 3. krčního obratle,
10 - šíjový vaz,
11 - přední okraj lopatky,
12 - hrbol hřebene lopatky,
13 - horní chrupavčitý okraj lopatky,
14 - zadní okraj lopatky,
15 - poslední (18.) žebro,
16 - levá ledvina (nehmatná),
17 - kyčelní hrbol,
18 - trnový výběžek posledního (6.) bederního obratle,
19 - lumbosakrální kloub (mezi posledním bederním obratlem a křížovou kostí),
20 - křížový hrbol,
21 - 1. ocasní obratel,
22 - velký chocholík stehenní kosti (kousek od kyčelního kloubu),
23 - sedací hrbol,
24 - čéškové vazy,
25 - patní hrbol,
26 - vnější a vnitřní kotník,
27 - šlachy ohýbačů prstu,
28 - kopytní chrupavka,
29 - hrbol korunkového kloubu,
30 - čéška,
31 - pánevní ohbí velkého kolonu (nehmatné),
32 - dolní a horní levá sloha velkého kolonu (nehmatné),
33 - žeberní oblouk,
34 - chrupavčitý konec hrudní kosti,
35 - loketní hrbol,
36 - základna vnitřní bodcové kosti,
37 - mezikostní sval,
38 - vychlípení pouzdra spěnkového kloubu,
39 - knoflíkovité rozšíření konce bodcové kosti,
40 - žlábek s jugulární žílou,
41 - žlábek na dolní čelisti, kde lze hmatat lícní tepnu.

MVDr. Dominika Švehlová

ZuPreem – Krmení pro pozoruhodná zvířata

13. srpna 2009 v 18:05 →ptáci


Výrobky firmy ZuPreem jsou určené pro různé fáze života všech druhů papoušků.
Ruční dokrmování mláďat
Kvalitní výživa papoušků je důležitá již od prvního dne života . Směsi pro ruční krmení ptačích mláďat obsahují Laktobacilus, který příznivě podporuje zažívání, jsou vyvážené a nutričně plnohodnotné, dobře stravitelné. Ve vodě nedělají hrudky a dobře se rozmíchávají. Touto směsí dokrmuji všechny naše mláďata, některé již od prvního dne po vyklubání. Mláďata dobře tráví a optimálně přibývají na váze.
V období odstavu jim přidáváme namočené granule určené pro odstav mláďat. Tyto granule jsou vyvážené a nevyžadují žádné míchání s něčím jiným. Chuťově jsou podobné se směsí pro ruční dokrmování, kterou jsme jich krmili v období jejich růstu a proto nezpůsobují stres ze změny krmení v období když se osamostatňují. Postupně přidáváme i granule ovocné a zeleninové, směs zrnin, dostupné ovoce a zeleninu. Tímto způsobem odstavování mláďat je jejich úbytek na váze minimální, papoušci jsou ve velice dobré kondici.
Dospělým jedincům přidáváme do běžného krmení granule s příchutí ovocnou a zeleninovou. Tyto granule mají vyvážený obsah vitamínů a minerálů, které přispívají k lepšímu zdraví a dlouhému životu ptačích jedinců. Neobsahují umělé konzervační látky. Vyrábí se v pěti velikostech tak, aby bily vhodné pro všechny druhy papoušků ( od kanárků, přes austrálské papoušky, žaky, amazoňany, kakadu, lorie, aratingy až po ary). Jsou dvě řady granul OVOCNÁ směs a ZELENINOVÁ natural směs. (snímek 077) Pro dosažení lepší a přirozenější chuti obsahují granule i výtažky z čerstvého ovoce a zeleniny. U OVOCNÉ směsi - banán, pomeranč, jablko, hrozny. U ZELENINOVÉ směsi - mrkev, celer, řepa, řeřicha a špenát. Obě směsi dále obsahují Vitamíny C, D3, A, E, K, B12, drcená sušená vajíčka, pšeničné klíčky, kukuřici, pšenici, ovesnou mouku, sójovou moučku a jiné…
V období před hnízděním až do odstavu mláďat od rodičů krmíme papoušky granulemi se zvýšeným obsahem bílkovin, tuků, vápníku, vitamínu C a vitamínu E .
Tímto způsobem krmení se výrazně obohatí strava papoušků, podpoří se v období hnízdění a odchovu mláďat, přispíváme ke zmírnění stresu a zlepšení zdravotního stavu papoušků. V zimním období doplníme vitamínový nedostatek. S krmením papoušků a dokrmováním mláďat výrobky firmy ZuPreem Vám poradíme.


Slovníček westernových pojmů

13. srpna 2009 v 14:53 →Koně
ObrazekTřídy v soutěžích:
ALL AGES (ól ejdžís) - třída pro koně bez rozdílu věku (zpravidla od 3 let výše nebo dle pravidel asociace),
JUNIOR (džunior) - třída pro koně 3-5 let (zpravidla mohou být vedeni na kroužkovém udidle),
SENIOR (senior) - třída pro koně 6 leté a starší (většinou musejí být vedeni jednoručně na páce - s výj. koní vedených juniory do 13 let),
OPEN (oupn) - třída otevřená, i pro profi jezdce a mládež od 14 let,
YOUTH (júth) - třída mládeže do 18 let,
AMATER (amatér) - třída pro jezdce neprofesionály, co netrénují koně třetím osobám za úplatu (věk zpravidla od 19 let),
NON PRO (nonpro) - v reiningu NRHA, má přibližně stejný význam jako AMATER (existuje i u třídy mládež - YOUTH NON PRO),
INTERMEDIATE (intermediejt), LIMITED (limitied) - třídy NRHA pro jezdce s omezenou výší dosavadních výher v USD (po celou kariéru jezdce i koně vede NRHA záznamy získaných výher),
ROOKIES (rúkýs) - NRHA třída pro začínajících jezdce,
LADIES (lejdýs) - třída pro ženy (není oficiální, ale doplňkovou třídou),
GREEN AS GRASS - třída úplně začínajících "zelenáčů" (není oficiální, ale doplňkovou třídou).

ObrazekSoutěže:
BÉČKA - kvalifikační soutěže WRC typu B,
ÁČKA - mezinárodní kvalifikační soutěže WRC typu A,
CÉČKA - menší regionální soutěže WRC typu C,
APPROVED SHOW - soutěže uznané mateřskou organizací AQHA, APHA, ApHC, NRHA atd. (dělí se na generaly - obecná, aged - rozdělená dle věku koně, breeders - dle plemene),
FUTURITY - soutěž NRHA pro tříleté koně,
DERBY - soutěž NRHA pro 4leté koně.

Hodnocení, body:
DÉČKO neboli DQ (dý kjú) - diskvalifikace v soutěži (většinou za špatný typ uzdění),
OF PATTERN - jezdec splete úlohu, je mimo pattern,
ZERO (zýrou) - nulové hodnocení za špatně provedenou úlohu,
PĚTKA - nejpřísnější penalta 5 bodů za velkou chybu,
ROM - Register of Merit - body, které kůň získá v approved soutěžích AQHA, cenné pro další chov,
ALL AROUND (ól eraund) - všestranný (na soutěži bývá někdy vyhodnocen nejúspěšnější jezdec nebo kůň dne, soutěže).

ObrazekManévry:
SPIN - rychlý obrat okolo zadní vnitřní nohy - série spinů je prvkem reiningu (např. 4 spiny, přetočení o více jak čtvrt spinu znamená nulové skóre),
SLIDING STOP (neboli slajd) - klouzavé zastavení v reiningu s podsazenou zádí,
ROLLBACK (rolbek) - sliding stop a obrat o 180 stupňů s nacváláním,
SIDE PASS (sajd pás) - boční chod - ustupování na holeň (v trailu např.),
TURN AROUND (térn eraund) - obrat,
LEFT (left) - vlevo,
RIGHT (rajt) - vpravo,
STOP (stop) - zastavení,
BACK UP (bekap) - couvání.

Chody:
WALK (vók) - krok, přirozený čtyřdobý chod s nízkou akcí,
JOG (džog) - standardní pracovní klus v pleasuru, plynulý dvoudobý prostorný chod, pravidelný, vyvážený a s pohybem nohou rovně a vpřed,
EXTENDED TROT (iksténdid trot) - prodloužený pracovní klus v pleasuru,
LOPE (loup) - pracovní cval v pleasuru, lehký rytmický třídobý chod,
CANTER (kentr) - cval v hunteru, třídobý chod, plynulý, uvolněný a rovný v obou směrech, dlouhý, prostorný a s nízkou akcí,
TROT (trot) - klus v hunteru, dvoudobý chod tvořený dlouhými, prostornými a vyváženými kroky s kadencí a nízkou akcí.

ObrazekDisciplíny:
REINING (reinink) - westernová "drezurní" úloha ve cvalu, s předepsanými prvky,
FREESTYLE REINING (frí stajl reinink) - reining s vlastní hudební choreografií,
WESTERN PLEASURE (Westrn pležr) - předvedení chodů koně v jízdárenské skupině,
TRAIL (trejl) - překonávání rozestavěných překážek v předepsaném chodu,
WESTERN HORSEMANSHIP (Westrn hórsmenšip) - krátká úloha k předvedení ovládání koně, hodnotí se jezdec,
WESTER RIDING (Westrn rajding) - předvedení schopnosti koně v úloze s cvalovými přeskoky,
SUPER HORSE (supr hórs) - kombinovaná soutěž - trail, pleasure, reining, w.riding,
SHOWMANSHIP AT HALTER (šoumenšip et heltr) - předvedení koně na ohlávce, posuzuje se předvádějící,
HALTER (heltr) - chovatelská soutěž, předvedení koně na ohlávce k posouzení exteriéru,
LONGE LINE (lonž lajn) - předvedení mladých koní na lonži,
BARREL RACE (barel rejs) - jízda kolem 3 sudů na čas,
POLE BENDING (pól bendink) - slalom mezi tyčemi na čas,
STAKE RACE (stejk rejs) - jízda kolem kůlů - pouze pro mládež do 13 let,
HUNTER UNDER SADDLE (hantr andr sedl) - předvedení chodů koně v jízdárenské skupině v anglickém stylu (angl. sedlo i výstroj) - obdoba w.pleasure,
HUNT SEAT EQUITATION (hant sít ekvitejšn) - krátká úloha k předvedení ovládání koně, hodnotí se jezdec, v anglickém stylu (angl. sedlo i výstroj),
HUNTER IN HAND (hantr in hend) - předvedení koně na ohlávce, posuzuje se předvádějící, v anglickém stylu,
CUTTING (katink) - oddělování telete od stáda,
WORKING COW HORSE (wókink kau hórs) - práce s teletem podél hrazení, pro tuto soutěž je předepsaná jak úloha práce s dobytkem, tak úloha reining,
TEAM PENNING (tým penink) - zahánění dobytka do ohrady,
CALF ROPING (kálf roupink) - chytání telete do lasa.

ObrazekKoně:
QUARTER HORSE (kvótr hórs) - americké plemeno koní,
PAINT HORSE (pejnt hórs) - americké plemeno koní, vyznačující se barevnými skvrnami na srsti,
APPALOOSA (apalúza) - americké plemeno koní, vyznačující se barevnými skvrnami na srsti.

Tedy na závěr malá zkouška pro pozorné čtenáře:
jak nejvíce starý kůň a jezdec může startovat ve třídě REINING NON PRO YOUTH ALL AGES ? Může být jezdec profesionál?

Řešení:
Jezdec ve věku do 18 let včetně, kůň bez omezení horní hranice věku, jezdec nesmí být profesionál.

Zdroj - Zde !!